Článek
Jenže po prvním roce v důchodu přišlo vystřízlivění. Ne to psychické. Na nedostatek zájmů si rozhodně nestěžoval. Horší to bylo s penězi. A když se podíval na výpis z účtu a odpočítal, co všechno musí zaplatit, začalo mu být jasné, že se s tímhle životem spokojit nemůže. Ne že by živořil. Ale jakmile se objevily nečekané výdaje, nový bojler, oprava auta, léky, které pojišťovna zrovna neproplácela, byl v koncích. A protože měl víc energie než leckterý padesátník, rozhodl se, že to ještě zkusí. Pracovat. V sedmdesáti.
Okolí ho zrazovalo. Kamarádi na pivu kroutili hlavou. Copak ti nestačí, že ses už napracoval? Běž si radši číst nebo zalévat záhony. Jenže on nebyl typ, co by vydržel jen tak sedět. Potřeboval rytmus, pohyb, něco dělat. A taky se chtěl cítit užitečný. Ne jako někdo, koho už společnost odepsala a teď jen přežívá. Měl za sebou roky praxe ve skladu, takže to byla první volba zkusit něco podobného. A jaké bylo jeho překvapení, když ho vzali.
Přijímací pohovor trval sotva dvacet minut. Vedoucí směny se ho zeptal, jestli zvládne osm hodin na nohách. On se zasmál a řekl, že se pětkrát týdně stará o vnoučata, běhá po zahradě, jezdí na kole, a že mu dělá větší problém sedět doma u televize. Práci dostal hned následující týden. A tam to všechno začalo.
Když přišel první den do skladu, mezi kolegy byl za exota. Většině z nich bylo pod třicet a nikdo z nich nečekal, že se mezi nimi objeví někdo, kdo pamatuje ještě černobílou televizi a první Favority bez posilovače řízení. Měl obavy, jak ho přijmou. Ale místo přezíravosti přišlo překvapení. Nechápali, kde bere energii. Mladí kluci, co si po dvou hodinách práce museli dát pauzu, jen koukali, když on tahal krabice a ještě si při tom pískal. Nechtěl být za hrdinu, dělal to, co uměl. Ale pro všechny byl důkazem, že věk není překážka, když člověk nechce zlenivět.
Začal brát směny dvakrát týdně. Pár hodin sem, pár tam. Nepřeháněl to, věděl, že má svoje limity. Ale ten pocit, že zase chodí do práce, mluví s lidmi, vydělává si sám na to, co potřebuje, ten byl k nezaplacení. A když mu poprvé přišla výplata, cítil se hrdý. Ne kvůli částce, ta byla spíš symbolická. Ale kvůli tomu, že si něco dokázal. Že to jde i v jeho věku. Že ještě nepatří do starého železa.
A co bylo nejhezčí? Reakce jeho kolegů. Místo pohrdání přišla úcta. Obdiv. A taky spousta otázek. Ptali se ho, jaké to bylo dřív, jak se pracovalo bez počítačů, bez mobilů, bez skenerů. On vyprávěl a oni poslouchali. Začali mu říkat „dědo“, ale ne s posměškem, spíš s respektem. A on jim na oplátku ukazoval triky, jak si práci usnadnit, jak si správně zorganizovat prostor, jak ulevit zádům, jak se vyhnout zbytečné námaze. Všechno to, co se nenaučíte na žádném školení. A i když měl některé dny těžké, ani jednou nelitoval, že do toho šel.
Dnes má svůj rytmus. Dvě směny týdně, k tomu hlídání vnoučat, práce na zahradě a občas výlet s partnerkou. Už neřeší, jestli mu penze stačí. Ne že by si mohl dovolit luxus, ale když přijde nečekaný výdaj, už ho nezaskočí. A hlavně, cítí se zase jako součást světa. Ne jako někdo, kdo už nemá společnosti co nabídnout. Ale jako plnohodnotný člověk, který si váží práce i volného času. Když mu někdo řekne, že v sedmdesáti by měl odpočívat, jen se usměje. On odpočívá po svém. A hlavně žije naplno.
