Článek
Když mi tedy oznámil, že se rozhodl začít chodit do posilovny, vlastně jsem byla docela ráda. Říkala jsem si, že je to konečně něco, co mu prospěje, zvedne náladu, zlepší kondici a možná nám to dodá i nový impuls do vztahu.
Začátky byly nenápadné. Jednou za týden, potom dvakrát. Přinesl si domů proteinový prášek, objednal si nové sportovní boty a trička, začal víc řešit, co jí a co ne. Nepřišlo mi to divné, spíš sympatické. Když jsem se ho občas zeptala, jak to tam chodí, odpověděl neurčitě, že cvičení je fajn, že se tam seznámil s pár lidmi a že ho to baví. Tak jsem mu to přála. Jenže postupem času jsem si začala všímat věcí, které už tolik normální nebyly.
Najednou odcházel z domu skoro obden, někdy i večer po práci, i když dřív tvrdil, že je unavený a nikam se mu nechce. Začal si víc hlídat telefon, chodil se dívat na displej do kuchyně nebo na balkon, aby to nebylo moc nápadné. Když jsem se ptala, proč tak najednou změna, odbyl mě tím, že má motivaci a že se mu líbí, jak se cítí po tréninku. Mně se ale čím dál častěji zdálo, že ta motivace nepramení jen z touhy po svalech.
Podezření mi potvrdila první skutečná situace. Jednoho dne přišel domů, položil tašku na zem a šel se osprchovat. Já ji chtěla jen přemístit, aby nepřekážela, a z boční kapsy vypadl složený papírek. Na něm bylo jméno a číslo. Srdce mi poskočilo. Mohl to být trenér, mohl to být kdokoliv, ale instinkt mi říkal, že to nebude jen tak. Nechala jsem si to pro sebe a čekala.
Čekání netrvalo dlouho. Začaly se objevovat drobnosti, které dohromady dávaly obrázek, který jsem nechtěla vidět. Parfém, který nebyl můj, na jeho tričku. Změna účesu, kterou si nikdy dřív neřešil. Větší důraz na to, jak vypadá, a zároveň čím dál méně času pro mě. Když jsem se snažila promluvit, obracel to proti mně. Říkal, že jsem žárlivá, že mu nevěřím, že by měl mít právo na trochu prostoru a že je to jen můj problém. V tu chvíli jsem už ale tušila, že jde o víc než jen činky a posilovací stroje.
Nakonec jsem se odhodlala. Počkala jsem, až odejde, a vypravila se do posilovny za ním. Ne že bych chtěla dělat scény, spíš jsem chtěla vidět na vlastní oči, jestli si jen něco nenamlouvám. Sedla jsem si na lavičku kousek od vchodu a čekala. Nemusela jsem tam být dlouho. Po chvíli jsem ho viděla, jak vychází ven. Ne s partou kamarádů, ne s trenérem, ale s mladou ženou, která se k němu tiskla a on ji objal tak přirozeně, jako by se znali měsíce. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a měla jsem chuť křičet. Místo toho jsem jen zůstala sedět, neviditelná, a pozorovala, jak odcházejí směrem k parkovišti.
Domů jsem se vrátila až po hodině, abych si srovnala myšlenky. Bolelo to, ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Nemusela jsem už nic dokazovat, nic hledat mezi řádky. Pravda byla přede mnou, jasná a nepopiratelná. Když přišel domů, díval se na mě, jako by se nic nestalo.
Ten večer jsem mu řekla, že vím, co se děje. Že není fér, aby se tvářil, že chodí za sportem, když jde ve skutečnosti za někým jiným. Nezapíral, ale ani se neomlouval. Spíš se tvářil, jako by mu spadl kámen ze srdce, že to konečně nemusí skrývat. A mně došlo, že už je rozhodnutý dávno a já jsem byla poslední, kdo si držel iluze.
Je zvláštní, jak snadno se může jeden nevinný zvyk proměnit v propast mezi dvěma lidmi. Posilovna měla být místo, kde se zlepší jeho zdraví a nálada, a nakonec se stala místem, kde se náš vztah zlomil. Dodnes, když slyším někoho nadšeně mluvit o tréninku a cvičení, vybaví se mi ta lavička u vchodu a obraz, který mi změnil život. A pořád si kladu otázku, proč to nešlo říct na rovinu, proč se všechno muselo rozpadnout takhle?
Takové věci se stávají. Člověk nikdy nečeká, že to potká právě jeho, a když se to stane, hledá viníka, důvod, vysvětlení. Ale někdy prostě žádné rozumné vysvětlení není. Zůstane jen ticho, vzpomínky a pocit prázdna. A k tomu vědomí, že do posilovny už nikdy nepůjdu bez toho, aby mě nepíchlo u srdce.
