Článek
Bylo mi jasné, že to nebude jednoduché. Nečekala jsem ale, že to bude válka ne se situací, ne s nemocí, ale s vlastní rodinou. Z nemocnice nám ho po pár týdnech poslali domů. Lékaři mi řekli, že je stabilizovaný, ale bude potřebovat celodenní dohled. Do očí mi přitom koukala sestra, která dobře věděla, co ta slova znamenají. Nechtěla jsem tátu nikam dávat, byl to přece můj otec.
Vypravila jsem tedy jeho pokoj, zařídila polohovací postel, nakoupila pleny a další pomůcky, domluvila jsem domácí péči. První týdny jsem jela jak stroj. Vstávala jsem v noci, měnila mu polohu, přebalovala ho, krmila ho, přetahovala ho z postele na vozík a zpátky. Pracovala jsem z domova, ale produktivita šla samozřejmě do háje. Byl to kolotoč, ze kterého se nedalo vystoupit.
Zpočátku se mě ptali sousedi, jak to zvládám. Odpovídala jsem, že to nějak jde. Ale nešlo to. Můj život se smrskl na péči. Měla jsem padesát osm let a připadala jsem si, že mi je osmdesát. Nepamatuji si, kdy jsem si naposledy v klidu sedla k obědu nebo kdy jsem spala víc než tři hodiny v kuse. Táta byl často dezorientovaný, volal mě i v noci, někdy zcela zbytečně, jindy to opravdu potřeboval, ale já nikdy nemohla vědět, která varianta to zrovna je.
Bratr a sestra se zastavili dvakrát. Za celý půlrok. Jednou přivezli buchtu, podruhé zůstal stát mezi dveřmi a zmohl se jen na poznámku, že je hrozné, jak táta vypadá. O tom, že by si ho někdy vzali k sobě nebo mi aspoň nabídli, že zaskočí na víkend, aby si člověk odpočinul, o tom si můžu nechat zdát. Byla jsem na to sama. Jejich oblíbená věta byla: „Vždyť jsi doma, tak máš čas.“
Došlo to do bodu, kdy jsem začala kolabovat. Opravdu. Doslova. Při jedné manipulaci s vozíkem mi prasklo v zádech, následovala návštěva pohotovosti a diagnóza, výhřez plotýnky. Najednou už jsem tátu z postele nezvedla. Ani jsem se neměla jak dostat do koupelny. Přijela sanitka a převezla tátu na týden do nemocnice, zatímco já ležela s bolestmi na lůžku a nevěděla, co dál.
Padlo rozhodnutí, které jsem dlouho odkládala. Bylo to těžké. Rozhodla jsem se, že tátu přihlásím do domova se zvláštním režimem. Měla jsem štěstí, uvolnilo se místo v zařízení, které jsem už měla vytipované. Nebylo to zadarmo, ale s příspěvkem na péči a mými úsporami to nějak vyšlo. Vzali ho tam rychle, vše bylo čisté, milé sestry, lékař denně k dispozici. Věděla jsem, že to je to nejlepší, co teď můžu udělat.
Myslela jsem si, že rodina pochopí. Místo toho přišlo peklo. „Tak tys ho dala do ústavu?“ zaznělo hned při prvním telefonátu s bratrem. „To jsi mu nemohla dopřát důstojný konec doma?“ přisadila si sestra. Nikdo z nich přitom doma nepřebaloval, nezvedal těžké tělo, neposlouchal noční volání. Ale odsuzovat to jim šlo skvěle. Během pár dnů se na mě snesla sprcha výčitek, jako bych byla ten největší sobec, který se chtěl jen zbavit odpovědnosti. V jejich podání jsem se proměnila ve vypočítavou ženskou, která dala tátu z pohodlnosti do „ústavu“ a teď si doma vyvaluje nohy.
Poprvé v životě jsem jim to vrátila. Neutíkala jsem, neomlouvala se. Řekla jsem jim otevřeně, jak to bylo. Že jsem si sáhla na dno, že jsem zhubla dvanáct kilo, že jsem se nedokázala postarat ani sama o sebe, natož o těžce nemocného člověka. Že jsem nebyla schopná jít do obchodu, natož si dojít na procházku. A že jsem to všechno dělala, zatímco oni měli plná ústa keců.
Tátu chodím navštěvovat každý týden. Nosím mu oblíbené koláčky, povídáme si, občas ho vezmu na vozíku ven. Ví, kde je. Ví, že ho mám ráda. A hlavně, je o něj postaráno. Čistě, bezpečně, důstojně. Nemám výčitky. Mám jen hořkost v srdci z toho, jak snadno lidé odsuzují, když se sami nikdy nemuseli rozhodnout. Nejsem sobec. Jsem dcera, která udělala, co mohla. A včas poznala, že víc už nezvládne.
