Článek
Je to tradice, kus rodinné historie a hlavně důkaz určité šikovnosti. U nás doma pekla vánočku vždycky maminka a já jsem ji spíš jen okukovala z bezpečné vzdálenosti. Měla na to svůj postup, svůj způsob pletení a nikdy nic nepsala, všechno měla v hlavě. Ta vůně, která se linula z trouby, když se pekla, pro mě znamenala začátek svátků. A možná právě proto jsem se rozhodla, že to letos risknu sama.
Nakoupila jsem si všechny suroviny, droždí, mouku, máslo, rozinky i mandle, a už když jsem měla plný košík, říkala jsem si, že se do něčeho pouštím naslepo. Nikdy jsem kynuté těsto pořádně nedělala a teď mám rovnou zvládnout vánočku? V hlavě se mi honilo, že by bylo jednodušší dojít do pekárny a koupit ji tam, ale to by pak chyběl ten pocit, že jsem to dokázala. A tak jsem si na Štědrý den ráno vyhrnula rukávy a pustila se do toho.
Už první krok mě překvapil. Zadělání těsta. Bylo lepivé, nechtělo držet pohromadě a já jsem se snažila, jak jsem mohla. Když jsem konečně měla pocit, že je hladké a vláčné, přikryla jsem ho utěrkou a čekala, až vykyne. Během té hodiny jsem chodila kolem mísy snad desetkrát, kontrolovala ji a měla pocit, že se nic neděje. Jenže pak se začalo těsto zvedat a já jsem měla skoro dětinskou radost. Najednou jsem si připadala, jako kdybych kouzlila.
Pak přišla ta nejtěžší část, pletení. Maminka to vždycky dělala rychle, elegantně, jako by vánočka vznikala sama od sebe. Já jsem stála u stolu, před sebou provazy těsta a snažila se z nich vykouzlit něco, co aspoň vzdáleně připomíná cop. Byla to tragédie. Motala jsem se, zaměňovala prameny a několikrát to celé rozpletla, protože to nedrželo pohromadě. Nakonec jsem to vzdala s představou dokonalé vánočky a rozhodla se, že hlavní bude chuť. Vzniklo cosi, co mělo tvar ne úplně povedeného bochníku, ale pořád jsem si říkala, že důležité je, aby se to dalo jíst.
Když jsem vánočku vložila do trouby, zatajila jsem dech. Seděla jsem u dvířek a sledovala, jak se postupně zvedá a jak začíná vonět celá kuchyně. Ta vůně mě okamžitě vrátila do dětství. Najednou jsem se ocitla zpátky u nás doma, kde maminka vytahovala z trouby tu svou nádhernou, zlatavou vánočku a my se s bratrem dohadovali, kdo si ukrojí první krajíc. Přiznávám, že jsem měla na chvíli vlhké oči, protože jsem si uvědomila, že tohle je přesně ta chvíle, kvůli které jsem se do pečení pustila.
Nakonec jsem vánočku vytáhla ven. Nebyla dokonalá, byla trochu křivá, místy popraskaná, ale krásně voněla a na povrchu byla zlatá. Položila jsem ji na stůl a cítila jsem hrdost. Ten okamžik jsem chtěla sdílet s maminkou, a tak jsem jí zavolala a pozvala ji na kávu. Když dorazila, jen se usmála, pohladila mě po ruce a řekla, že jsem šikovná. Pak si ukrojila kousek, ochutnala a s typickým výrazem dodala, že tu její stejně nikdo nikdy nepřekoná. Byla to věta, kterou jsem nečekala. Neřekla to zlomyslně, spíš s takovým pobavením a nadhledem, protože ona sama ví, kolik let už vánočky peče.
Trochu mě to zamrzelo, protože jsem do toho dala hodně energie, ale zároveň jsem cítila, že to vlastně není o soutěžení. Moje vánočka byla první, možná neumělá, ale byla moje. A možná jednou moje děti budou říkat, že tu jejich máma nikdo nepřekonal. Tradice se přenáší z generace na generaci a není důležité, kdo ji dělá lépe, ale že vůbec pokračuje. V tu chvíli jsem pochopila, že to celé nebylo o receptu, ani o vzhledu, ale o atmosféře, o tom okamžiku, kdy se kuchyní line vůně pečiva a rodina se sejde kolem stolu.
Tak jsem si nalila kávu, maminka si ukrojila další krajíc, děti začaly vánočku mazat máslem a já jsem se najednou cítila šťastná. Nebylo to o dokonalosti, ale o tom, že jsem překročila vlastní stín a udělala něco, co pro mě mělo význam. A i když jsem neslyšela slova uznání, jaká bych si možná přála, vím, že ten úsměv, který měla maminka na tváři, byl stejně upřímný. A to mi stačilo.
