Článek
Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kteří se při pohledu na dítě v restauraci okamžitě zamračí. Sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem jednou rukou jedla studený oběd a druhou držela dceru, protože odmítala sedět v dětské židličce. Vím, že děti někdy pláčou, nudí se nebo potřebují vstát. Proto mě překvapilo, jak moc mě nedávná návštěva restaurace rozčílila. Ne kvůli dítěti samotnému. Nejvíc mi vadilo, že jeho rodiče celý problém prakticky ignorovali.
Chtěli jsme mít obyčejný nedělní oběd
S manželem už máme děti větší. Dcera chodí na střední školu a synovi je jedenáct, takže období rozházených hraček pod stolem máme snad definitivně za sebou. Nedělní oběd v restauraci je pro nás dnes spíš příležitost, kdy nemusím vařit a můžeme spolu chvíli normálně sedět. Tentokrát jsme vyrazili do menšího rodinného podniku nedaleko našeho bydliště. Nebyla to žádná luxusní restaurace, kam by člověk očekával hosty ve společenském oblečení a absolutní ticho. U několika stolů seděly rodiny s dětmi a nikomu to očividně nepřekáželo.
Ke stolu kousek od nás přišel pár přibližně v mém věku a s nimi chlapec, kterému mohlo být pět nebo šest let. Už při příchodu byl hodně živý. Pobíhal kolem rodičů, schovával se za židle a hlasitě něco vyprávěl. Nevšímala jsem si toho. Když má dítě dobrou náladu, bývá ho prostě někdy plná místnost. Rodiče mu objednali jídlo a chvíli všechno působilo úplně normálně.
Jenže chlapec u stolu vydržel sotva několik minut. Nejprve si začal chodit pro příbory k prázdnému vedlejšímu stolu. Potom pobíhal kolem židlí a nakonec se začal procházet po celé restauraci. Matka se na něj několikrát podívala, ale jinak pokračovala v rozhovoru s partnerem. Otec vytáhl telefon a chvílemi jsem měla pocit, že ani netuší, kde jejich syn právě je. Pořád jsem si říkala, že je to jejich věc. Dokud dítě nikoho neohrožuje, nemám právo vychovávat cizí rodinu. Jenže přesně to se po chvíli změnilo.
Začal chodit k cizím stolům
Chlapec nejprve přišel k nám. Postavil se vedle mého syna a několik vteřin mu koukal přímo do talíře. Syn se na mě pobaveně podíval a já se jen usmála. Malý se potom natáhl po sklenici s limonádou, kterou měl syn položenou před sebou. Syn ji rychle posunul dál a chlapec odešel.
Myslela jsem, že tím to skončí. O několik minut později jsem ale viděla, jak u vedlejšího stolu sáhl staršímu pánovi na opěradlo židle a začal s ní pohupovat. Pán ho upozornil, aby toho nechal. Chlapec se rozběhl pryč a při tom málem narazil do servírky, která nesla tác s několika talíři. Tehdy jsem poprvé čekala, že některý z rodičů vstane. Ani jeden se nezvedl.
Matka pouze zavolala synovo jméno. Chlapec se na ni otočil a za několik vteřin pokračoval v pobíhání. Otec stále držel telefon. Přiznávám, že v tu chvíli už jsem se na ně několikrát podívala. Ne proto, že bych očekávala tvrdý trest nebo scénu. Stačilo by mi vidět, že se někdo snaží situaci řešit.
Když byly moje děti malé, zažila jsem dost trapných momentů. Dcera se jednou v obchodě posadila na zem a odmítala pokračovat, protože jsem jí nekoupila hračku. Syn zase jako tříletý rozlil v restauraci pití přes celý stůl a následně začal plakat ještě hlasitěji, protože se polekal. Nikdy jsem proto rodiče neposuzovala podle toho, jestli jejich dítě udělá scénu. Rozdíl podle mě spočívá v něčem jiném. Rodič nemusí mít dítě dokonale pod kontrolou. Měl by ale alespoň dát okolí najevo, že vidí, co se děje, a snaží se zasáhnout.
Servírka nakonec musela zasáhnout sama
Situace vyvrcholila ve chvíli, kdy chlapec vběhl do prostoru, kudy zaměstnanci nosili jídlo z kuchyně. Mladá servírka ho zastavila a slušně ho požádala, aby se vrátil k rodičům, protože by se mohl opařit nebo někoho shodit. Chlapec se chvíli tvářil uraženě a potom opravdu zamířil ke svému stolu.
Čekala jsem, že rodiče konečně něco řeknou jemu. Místo toho začala matka mluvit se servírkou. Neslyšela jsem každé slovo, ale z jejího tónu bylo jasné, že se jí nelíbilo, že syna napomenula. Tvrdila, že je dítě a že se přece nemůže očekávat, že bude dvě hodiny sedět na židli.
V něčem měla pravdu. Pětileté dítě skutečně nevydrží dlouhý oběd stejně jako dospělý. Jenže restaurace není dětské hřiště a personál nemůže při každém průchodu s horkou polévkou přemýšlet, jestli mu pod nohama nepoběží cizí dítě.
Bylo mi té servírky nepříjemně. Omlouvala se za něco, za co podle mě vůbec nemohla. Nakonec přišel ještě její kolega a rodiče požádal, aby chlapce nenechávali pobíhat v prostoru u kuchyně. Teprve potom si ho otec posadil vedle sebe a pustil mu na telefonu video. Najednou byl klid.
A právě to mě na celé situaci zarazilo nejvíc. Celou dobu existovalo nějaké řešení. Mohli se se synem projít ven, vzít mu hračku, chvíli se mu věnovat nebo ho prostě držet poblíž svého stolu. Místo toho nechali problém narůstat až do okamžiku, kdy jejich dítě musel usměrnit někdo cizí.
Dítě podle mě nebylo hlavní problém
Cestou domů jsme se o tom bavili se synem. Řekl mi, že mu malý kluk vlastně vůbec nevadil. Překvapilo ho jen, že jeho rodiče nic nedělali. Přesně stejný pocit jsem měla i já.
Možná jsem na podobné situace citlivější právě proto, že jsem děti vychovala. Dobře si pamatuji, jak vyčerpávající dokáže malé dítě být. Člověk je unavený, chce se najíst a někdy skutečně nemá sílu desetkrát za minutu něco vysvětlovat. Nikdy bych proto netvrdila, že dítě musí v restauraci sedět jako dospělý člověk, mluvit potichu a ani se nepohnout.
Jenže respekt k ostatním podle mě nezačíná u dítěte. Začíná u rodičů. Když dítě pláče, protože ho něco bolí, je unavené nebo se bojí, většina lidí to pochopí. Když něco rozlije nebo mu spadne talíř, také se svět nezboří. Co mi ale vadí, je chvíle, kdy rodiče přestanou vnímat, že jejich dítě zasahuje do prostoru ostatních lidí, a očekávají, že se všichni přizpůsobí.
Nejsem zastáncem restaurací bez dětí ani oddělených částí pro rodiny. Byla by škoda vytvářet prostředí, kde mají rodiče pocit, že se s malými dětmi nesmějí nikde ukázat. Děti se také musí někde naučit, jak se v restauraci, obchodě nebo třeba v divadle chovat. To se ale podle mě nenaučí tím, že jim dovolíme úplně všechno.
Když dnes někde slyším dětský pláč, pořád mě to nerozhodí. Většinou si vzpomenu na roky, kdy jsem sama v kabelce nosila náhradní tričko, vlhčené ubrousky, sušenky a půl dětského pokoje jen proto, abychom zvládli hodinu mimo domov. Ale od rodičů očekávám jednu jednoduchou věc. Nemusejí mít dokonale vychované dítě. Stačí, když je vidět, že jim není jedno, co právě dělá ostatním.
Zdroje: autorský text
