Článek
Jiří Sovák patřil k těm osobnostem, které si publikum okamžitě spojí s konkrétním typem energie. Stačilo, aby se objevil ve scéně, a bylo jasné, že pozornost se stočí právě k němu. Neokázalé herectví, přesně dávkovaný humor a výrazná autorita z něj udělaly jednu z tváří české filmové i televizní klasiky. Současně ale šlo o člověka, o němž se dlouhá léta mluvilo jako o mimořádně temperamentní a složité osobnosti, která neměla daleko k prudkým reakcím.
Právě tahle povaha se naplno ukázala v době, kdy se setkal s Václavem Upírem Krejčím při práci na filmu Divoké pivo. Nešlo o konflikt, který by vznikl kvůli velkému profesnímu sporu nebo zásadnímu názorovému střetu. Naopak. Všechno se rozjelo kolem situace, která zvenčí působí skoro banálně. Oba se tehdy pohybovali nejen ve světě herectví, ale také kolem vlastních knih. A právě to spustilo sled událostí, který měl velmi nepříjemné pokračování.
Krejčí si Sovákovu knihu koupil a chtěl do ní získat podpis. V takovém gestu není nic neobvyklého. Mezi kolegy podobné momenty často fungují jako projev respektu, drobná zdvořilost nebo snaha navázat přátelštější kontakt. Jenže v tomto případě narazil. Místo vlídného přijetí přišla strohá hranice. Podpis ano, osobní věnování ne. Tím pro Sováka celá věc zřejmě končila.
Jenže Krejčí nechtěl situaci vyhrotit. Naopak se pokusil oplatit podobným způsobem. Přinesl vlastní knihu a chtěl ji předat jako slušné kolegiální gesto. Tam, kde jeden člověk vidí normální projev úcty, může druhý cítit nevyžádaný tlak, narušení prostoru nebo něco, co si vyloží po svém. A právě tady se ukázalo, jak nebezpečné je spoléhat na to, že všichni přítomní čtou stejnou situaci stejně.
Když se Sovák k věci postavil odmítavě, Krejčí se prý ještě pokusil situaci dohrát po svém a knihu mu vložil do tašky. Bez velkých slov, bez dalšího vysvětlování. Možná v tom byla tvrdohlavost, možná snaha nenechat celé gesto vyšumět do trapna. Jenže právě tím překročil hranici, kterou Sovák očividně nesnesl. Následovala reakce, která byla prudká, fyzická a naprosto nepřiměřená. Podle veřejně popsané verze vzal Sovák hůl a Krejčího udeřil tak, že se sesunul k zemi. Bolest prý byla natolik silná, že na ni pak ještě dlouho nedokázal zapomenout.
Na podobných historkách bývá nejzajímavější to, že v nich nejde jen o samotný incident. Mnohem víc vypovídají o atmosféře prostředí, v němž vznikly. Herecký svět byl vždy plný silných eg, citlivosti, ješitnosti i náhlých spojenectví. Lidé spolu tráví dlouhé hodiny, jsou pod tlakem, často si nesou vlastní zvyky a obranné mechanismy. A pak někdy stačí drobnost, aby se běžná situace proměnila v něco, co už nejde vzít zpátky. V tomto případě je navíc děsivé hlavně to, jak rychle se z obyčejného gesta stal výbuch vzteku.
Věc totiž neskončila trvalou nenávistí nebo definitivním odstřižením. Po čase se ozval sám Sovák. Důvod byl překvapivý a vlastně až ironický. Kniha, kterou tak rázně odmítl, se dostala k jeho ženě. Ta ji začala číst a zaujala ji. A právě v tu chvíli se z původně ponižující epizody stal obrat, který málokdo čekal. Místo dalšího napětí přišlo pozvání, setkání a následná domluva na spolupráci.
Právě tady se ukazuje, jak rozporuplnou figurou Sovák byl. Na jedné straně herecký génius s obrovským talentem, na druhé straně muž, který podle řady vzpomínek neuměl svůj hněv vždy držet pod kontrolou. Jeho povaha budila respekt, ale očividně také obavy. Někteří lidé s podobným nastavením bývají ve svém oboru výjimeční právě proto, že odmítají průměr, kompromisy i uhlazenost. Jenže stejná výbušnost, která může na jevišti nebo před kamerou vytvářet sílu, bývá v mezilidských vztazích devastující.
Je dobré si připomenout, že u výrazných osobností veřejnost často ráda odděluje umění od charakteru. U herců zvlášť. Diváci si nesou v paměti legendární role, slavné hlášky a okamžiky, které zlidověly. A pak je pro ně nepříjemné přijmout, že tentýž člověk mohl v civilu působit tvrdě, nesnesitelně nebo dokonce krutě. U Sováka ten rozpor bije do očí o to víc, že na obrazovce uměl vyvolat dojem suchého nadhledu, lidskosti i zvláštního šarmu. O to silněji pak působí moment, kdy se za touto tváří objeví úplně jiná povaha.
Na druhou stranu by bylo příliš jednoduché udělat z celé historky jen laciný obrázek zlého starého herce. Zajímavější je právě ta vnitřní rozpornost. Člověk, který reagoval tak brutálně, dokázal později udělat krok zpět. Nepřišlo velké veřejné gesto, žádná okázalá omluva pro publikum, ale zjevně alespoň snaha narovnat vztah. A v některých příbězích je i tohle víc, než bývá zvykem.
Jiří Sovák zůstává i po letech součástí české kulturní paměti. Jeho role nikdo nevymaže a jeho herecký rukopis se neztratil ani s časem. Vedle toho se ale stále vracejí i vzpomínky, které připomínají méně příjemnou stránku jeho povahy. A možná právě v tom je celé jádro podobných příběhů. Že slavné tváře nebývají jednobarevné. Že i za obdivovaným jménem může stát člověk, který uměl stejně silně okouzlit jako zranit. A že někdy stačí jedna kniha, jedno gesto a jeden neovládnutý výbuch, aby vznikla historka, na kterou se nezapomíná.
Zdroje:
