Článek
Úkoly, večeře, oblečení na tělocvik, rychle zjistit, jestli je zítra plavání, a hlavně vymyslet, co dát dítěti k obědu. Tedy vlastně ne – vymýšlení už proběhlo dávno. Jídelna. Automaticky, bez otázek. Jsem pracující rodič, nejsem schopná vařit každý den teplý oběd. Tím spíš ne v devět večer. Takže jídelna. Jenže tentokrát mi to nějak zadrhlo v krku. „Mami, dneska jsme měli řízek bez masa.“ To pronesl s takovou směsí rezignace, pobavení a něčeho jako stud, že jsem úplně ztichla.
„Jak jako bez masa?“ zeptala jsem se. „No normálně. Vypadalo to jako řízek, ale nebylo tam maso. Spíš jako… chleba. A trochu něčeho, nevím čeho.“ Vytáhl papírek s jídelníčkem. Na něm stálo: „Řízek z cizrny s bramborem“. Klasika, pomyslela jsem si. Maso je drahé, školní jídelny šetří, zdravá výživa, bílkoviny z luštěnin, všechno chápu. Ale pak jsem si vzpomněla na tu jeho větu. „Ani za socialismu se tohle ve školní jídelně nevařilo.“ A neřekl to ironicky. Řekl to vážně. Úplně vážně. Jako kluk, kterému je dvanáct a který má svoje první dětské představy o tom, co je ještě normální a co už ne.
Zastavila jsem se u toho víc, než bych čekala. Protože on neřekl, že to bylo nechutné. Neřekl, že mu to nechutnalo. Řekl něco mnohem silnějšího – že to bylo pod jeho práh důstojnosti. A to už není o chuti. To je o tom, co servírujeme dětem jako standard. Jako normu. Jako hodnotu. Pamatuju si svoje školní jídelny. Bylo to všelijaké, často podivné, ale řízek byl řízek. Když už se udělal, tak měl maso. Ne vždycky dobré, ne vždycky čerstvé, ale pořád to bylo maso. A hlavně – mělo to v sobě nějaký respekt k tomu, že dítě má mít pocit, že jí jídlo. Ne experiment. Ne náhražku.
Nemám nic proti vegetariánským jídlům. Doma jíme luštěniny, děláme hummus, tofu občas taky projde. Ale je rozdíl mezi tím, když si něco zvolíš, a když ti to někdo naservíruje pod falešným jménem. Řízek z cizrny prostě není řízek. A není to o slovíčkaření. Je to o důvěře. Dítě dostane na papíře „řízek“ a těší se. A pak dostane něco, co mu tu představu zboří. Možná to sní, možná ne, ale rozhodně si k tomu nevytvoří vztah. Ani chuťový, ani jiný. Jen nedůvěru.
Taky mě zaráží, jak moc jsme si zvykli, že školní jídla jsou odpad. Že se nepočítá s tím, že by měla být dobrá. Stačí, že jsou teplá, výživově nějak poskládaná a levná. Ale jak se u toho dítě cítí, co mu to říká o světě, o jeho hodnotě, o péči, kterou si zaslouží – to se neřeší.
Když jsem byla malá, moje máma pracovala jako kuchařka v závodce. Ne ve škole, ale v klasické fabrice. A i tam se vědělo, že „řízek“ znamená řízek. Že když se udělá karbanátek, tak se do něj dá maso. Možná ne samé nejlepší, ale pořád maso. A hlavně – když se něco nahradilo, neříkalo se tomu stejně. Nebyla to hra na jména. Byla to poctivost.
Dneska se za hezkými názvy schovává bída. Řízek z cizrny, rajská s tofu, segedín se sójou. Ale pro dítě, které se těší na chutě, které zná, je to podraz. A vlastně i pro rodiče. Protože my jsme pořád ještě ti, kdo platí. Kdo dává důvěru systému, že to nějak zvládne. A ono to tak často nezvládá.
Syn mi druhý den řekl, že si radši vzal rohlík z domova. Protože má prý hlad i po obědě. A mě to bodlo. Protože jsem si uvědomila, že i když se snažím být zodpovědný rodič, nakonec stejně večer sedí na gauči unavené dítě, které celý den nemělo pořádné jídlo. A to není o rozmazlenosti. To je o péči. O tom, co považujeme za samozřejmost.
Školní jídelny to nemají lehké, to vím. Rozpočty jsou směšné, tlak na „zdravost“ je obrovský, děti mají tisíc diet a intolerancí, a kuchařky často vaří ve stresu. Ale přesto by neměla zmizet ta základní věc – že dítě si zaslouží jídlo, které je udělané s respektem. A které mu nezanechá v puse pachuť nejen doslova, ale i obrazně.
Tenhle „řízek bez masa“ se mi stal symbolem něčeho většího. Něčeho, co se děje nenápadně, pomalu, ale neustále. Že se posouvá hranice toho, co je ještě v pořádku. Že dítě se nají jídla, které je vlastně nepojmenovatelné, a naučí se, že „nějak to přežít“ je norma. Že když si stěžuje, slyší, že „aspoň něco má“. A že když má hlad, je to jeho problém.
Jenže to není v pořádku. Ani u jídla, ani jinde. Děti se takhle učí, že jejich potřeby nejsou důležité. Že když něco nesedí, mají mlčet. Že když dostanou „něco“, mají být rády, i když je to jinak, než jim bylo slíbeno. A to není výuka ke zdraví. To je výuka ke zvyku. K přizpůsobení. K tichému smiřování.
Nevím, kdo přesně rozhoduje o tom, co bude ve školní jídelně. Ale vím, že v tom rozhodování často chybí hlas dětí. Hlas rodičů. A hlavně – hlas zdravého rozumu. Nikdo netvrdí, že se musí podávat kachna se šesti. Ale říkat cizrně řízek a předstírat, že je to v pohodě, je jen další ukázka toho, jak se slova odtrhly od reality.
A tak jsem večer pekla kuřecí stehna. Ne proto, že bych chtěla nahradit školní oběd. Ale proto, že jsem měla potřebu tomu svému dítěti říct – vím, že jsi důležitý. Vím, že máš právo na plné břicho a na jídlo, které tě potěší. A že když řekneš, že něco není v pořádku, vezmu tě vážně.
Protože to všechno začíná u oběda. U jednoho řízku, který není řízek. U jedné věty, která vypadá jako sranda, ale ve skutečnosti říká: „Nepočítej s tím, že dostaneš to, co ti slíbíme.“ A končí to v dospělosti, kdy si člověk zvykne na náhražky. Ve vztazích, v práci, v životě. A jednou si ani nevšimne, že si celý život dává rohlík, i když měl mít řízek.
Tak jsem si řekla, že aspoň doma to bude jinak. A že když bude potřeba, klidně půjdu do školy a zeptám se, kdo rozhodl, že řízek není řízek. Ne proto, že bych chtěla dělat scénu. Ale proto, že i slova mají váhu. A děti taky.
