Článek
Ale manželka to vyslovila s takovou rozhodností a očekáváním, jako by právě dostala pozvání na audienci u papeže.
„Odjíždím v pátek, vrátím se v neděli večer. V lednici máš guláš, na lince chleba, a v kredenci sušenky. Ty modrý, co ti chutnají.“
Přikývl jsem znovu. Bez odporu, bez dotazů. Když je žena rozhodnutá, je lepší se netvářit jako výbor pro veřejné dotazy. Mávla na mě z předsíně, elegantně za sebou zavřela dveře a já zůstal doma sám, jen s tou modrou krabicí sušenek, které se ke mně dívaly jako by věděly, že budou snědeny hned první večer.
První noc byla skvělá. Televize, kterou jsem si přepínal bez vzdáleného zavrčení z gauče. Hlasité mlaskání u jídla, které mi nikdo nekomentoval. Mohutné kýchání bez „Na zdraví, ale mohls uhnout.“ Zkrátka svoboda. Nebo její domácí iluze.
Druhý den už to bylo horší. Ne že bych si začal povídat se solničkou, ale přistihl jsem se, jak třikrát za sebou zapínám rádio jen proto, aby tu byl nějaký lidský hlas. I rádio Blaník mi připadalo jako starý známý.
A pak přišla neděle večer.
Slyšel jsem klíče v zámku a měl připravenou klasickou uvítací frázi: „Nazdar, jak bylo?“ Jenže když vešla, zarazilo mě něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Možná to bylo v očích. Možná to bylo v tom, jak voněla – jako by prošla zahradou plnou levandule, eukalyptu a tajemství. Nebo v tom, jak se usmívala. Ne tím běžným unaveným způsobem, co nosí domů z práce. Ale jako by si právě vzpomněla na něco, co ví jen ona.
„Tak co?“ vykoktal jsem.
„Pepo,“ řekla jemně. „Já byla v sauně. A pak na nějaké aromaterapii. A masáži. A hlavně… na dechovém semináři.“
„Na čem?“ polkl jsem poslední zbytek sušenky, která se mi náhle rozpadla na prach v ústech.
„Dechový seminář. Práce s dechem. Víš, že většina lidí dýchá špatně?“
Netušil jsem, že existuje správné a špatné dýchání. Vždycky jsem měl za to, že to hlavní je, aby dýchání probíhalo.
„Naučili nás dýchat do břicha. Otevírat hrudník. Vnímat, kde se v těle ukládá napětí. Bylo to… očišťující.“
Stál jsem v předsíni a nevěděl, jestli jí mám nabídnout pantofle, nebo klec na křečka. Protože mi připadala tak jiná, až jsem měl pocit, že se mnou mluví nový člověk.
Ale pak se stalo něco, co mi definitivně vyrazilo dech – a ne v tom dechovém smyslu.
„Josefe, rozhodla jsem se. Už žádný stres doma. Už žádné výčitky. Když něco uděláš špatně, neřeknu nic. Když budeš mlaskat, budu dýchat. Do břicha.“
Sedl jsem si. Ne proto, že bych byl tak dojatý, ale protože se mi podlomila kolena. Věta, kterou jsem čekal dvacet let manželství, právě padla. A bez hádky. Bez scén. Jen s výdechem a nádechem.
Od té doby je doma něco jinak. Neříká, že jsem neumyl hrneček. Jen si ho v klidu umyje a u toho dýchá. Když nechám ponožky u postele, sebere je a oddechne si. A když jí říkám, že jsem včera v noci přemýšlel, že si pustím rádio, jen se pousměje a poví: „To je v pořádku, Pepíčku. Potřeboval jsi slyšet nějaký rytmus.“
A tak teď doma žiju s bytostí, která vypadá jako moje žena, vaří jako moje žena, ale místo výčitek si masíruje spánky levandulovým olejem a občas šeptá něco o „napojení na přítomný okamžik“.
Upřímně, trochu mě to děsí. Ale zároveň… je tu klid. Takový ten podivný, tichý klid, kdy se čeká, kdy kdo první poruší příměří.
Zatím držíme.
A někdy večer, když se dívá do svíčky a zhluboka dýchá, mám nutkání se zeptat: „A co když tě to jednou přejde?“
Ale neřeknu to. Jen si vezmu sušenku, dívám se do plamene, a taky dýchám. Do břicha. Nebo kamkoliv, hlavně potichu.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
