Článek
S Lenkou jsme se znaly skoro deset let. Poznaly jsme se ještě v době, kdy jsme obě řešily hlavně práci, cestování a víkendové výlety. Děti byly něco vzdáleného. Postupně se jí narodily dvě, já zůstala bezdětná. Nikdy mi to mezi námi nepřišlo jako překážka. Naopak jsem její děti měla ráda a občas jsem je vzala na hřiště nebo na zmrzlinu, když toho měla moc.
Zpočátku to bylo přirozené. Zavolala mi, že potřebuje na dvě hodiny odběhnout k lékaři nebo něco zařídit. Pokud jsem měla čas, pomohla jsem. Brala jsem to jako součást přátelství. Neřešila jsem, že místo klidného odpoledne budu stavět lego a utírat rozlitý džus. Bylo to jednou za čas a měla jsem pocit, že jí tím ulehčuji život.
Z občasné výpomoci pravidelná povinnost
Jenže postupně se z občasné výpomoci stalo něco jiného. Hlídání přibývalo. Nejprve jednou týdně, pak i o víkendech. Najednou jsem měla v diáři pevně napsané úterky a čtvrtky, protože Lenka chodila na kurz a spoléhala na mě. Už se neptala, jestli můžu. Spíš mi oznamovala, v kolik děti přiveze.
Začala jsem cítit únavu. Ne z dětí, ale z toho očekávání. Měla jsem vlastní práci, vlastní plány. Když jsem jednou řekla, že se mi to nehodí, slyšela jsem v jejím hlase zklamání. Jako bych selhala. Přitom jsem jí nikdy nic neslíbila natrvalo.
Doma jsem o tom mluvila s partnerem. Zeptal se mě jednoduše, proč to dělám zadarmo, když už je to pravidelné. Nejprve jsem se ohradila. Jsme přece kamarádky. Nejsme na hodinovou sazbu. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila, že nejde jen o peníze. Šlo o respekt k mému času.
Odvaha říct si o peníze
Rozhodnutí říct si o odměnu nebylo snadné. Měla jsem strach, že budu působit vypočítavě. Přesto jsem si jedno odpoledne sedla s Lenkou u kávy a snažila se mluvit klidně. Řekla jsem jí, že hlídání je už pravidelné a že mi zasahuje do práce. Navrhla jsem symbolickou částku, nic přehnaného, spíš gesto.
Reakce mě zaskočila. Ztuhla. Chvíli mlčela a pak řekla, že si myslela, že to dělám ráda a z přátelství. Že kdyby měla platit, může si najít cizí chůvu. V jejím tónu bylo něco chladného. Najednou mezi námi visela neviditelná zeď.
Snažila jsem se vysvětlit, že to není o tom, že bych její děti neměla ráda. Že jen potřebuji, aby si vážila mého času stejně jako já toho jejího. Jenže čím víc jsem mluvila, tím víc jsem měla pocit, že se propadám do role té špatné. Té, která z přátelství dělá obchod.
Ticho, které všechno změnilo
Od té schůzky se něco změnilo. Přestala mi volat tak často. Když jsme si psaly, odpovědi byly stručné. Hlídání už nepotřebovala. Našla si jinou paní. To mi sdělila téměř s důrazem, jako by mi chtěla dokázat, že je soběstačná.
Na jednu stranu se mi ulevilo. Najednou jsem měla víc času. Na druhou stranu mě to bolelo. Přemýšlela jsem, jestli jsem to neměla nechat být. Jestli pár tisíc měsíčně stálo za ochlazení vztahu. Vracela jsem se v myšlenkách k tomu, jak jsme spolu kdysi seděly dlouhé večery a probíraly všechno možné.
Postupně mi ale začalo docházet, že problém nebyl v penězích. Kdyby mě Lenka brala jako rovnocennou, pochopila by, že i já mám své hranice. Možná si zvykla, že jsem vždycky k dispozici. A když jsem tuhle roli odmítla, narušila jsem její představu o našem přátelství.
Přátelství a hranice
Dnes už se vídáme méně. Když se potkáme, jsme k sobě milé, ale něco mezi námi zůstalo nedořečené. Už nejsem automatická pomoc, na kterou se může spolehnout kdykoli. A ona už ke mně nepřistupuje s takovou samozřejmostí.
Celá situace mě naučila jednu důležitou věc. Přátelství neznamená, že musím obětovat svůj čas bez omezení. Když něco dělám pravidelně a zabírá mi to energii, je v pořádku si říct o odměnu nebo alespoň o uznání. Pokud se vztah rozpadne jen proto, že si nastavím hranice, možná nebyl tak pevný, jak jsem si myslela.
Někdy si říkám, že jsme si měly o všem promluvit dřív. Možná by to dopadlo jinak. Možná ne. Každopádně dnes už vím, že moje hodnota není menší jen proto, že nemám děti. Můj čas má stejnou váhu. A když si o to řeknu, nedělá to ze mě horší kamarádku.
