Článek
Místo, kde si připadám v bezpečí, kde si můžu sednout s notebookem a na chvíli vypnout svět kolem sebe. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tam zažiju něco, co mi zůstane v hlavě ještě dlouho potom.
Věta, která mě bodla
Bylo obyčejné úterní dopoledne. Kavárna byla poloprázdná, hrála tichá hudba a za barem stály dvě baristky. Jednu z nich jsem vídala často. Mladá, upravená, vždy dokonale nalíčená.
Občas jsme si vyměnily pár slov, nic víc. Seděla jsem u okna a čekala na svou kávu. V tom jsem zaslechla větu, která mě doslova přimrazila k židli.
Říkala něco o tom, že některé ženy by si měly uvědomit, co jim sluší, a že ne každá postava je na upnuté oblečení. Zasmála se. Druhá baristka odpověděla něco potichu, ale já už jsem přestala vnímat cokoliv jiného.
Měla jsem na sobě přiléhavé šaty. Nic výstředního, obyčejné tmavé šaty po kolena. Najednou jsem si připadala, jako bych byla pod drobnohledem.
Ten nepříjemný pocit
Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že to není o mně. Že si to jen vztahuji. Jenže v kavárně kromě mě seděla už jen jedna starší paní v kabátu a dvě studentky v rohu. Ta poznámka zněla příliš konkrétně. Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
Najednou jsem si byla vědomá každého záhybu látky, každého pohybu. Přestala jsem se cítit pohodlně. Přestala jsem se cítit vítaná. V hlavě mi běžely dvě varianty. Buď budu dělat, že jsem nic neslyšela, vezmu si kávu a odejdu. Nebo se zvednu a zeptám se přímo.
Když jsem si šla pro kávu, srdce mi bušilo až v krku. Neumím dělat scény a vyhýbám se konfliktům. Ale tentokrát jsem cítila, že když odejdu bez reakce, budu si to vyčítat. Podívala jsem se jí do očí a klidně jsem řekla, že jsem slyšela její poznámku a že bych ráda věděla, jestli byla určená mně.
Nezvyšovala jsem hlas. Jen jsem chtěla odpověď. Změnila výraz. Nejprve překvapení, potom lehké pobavení. Odpověděla, že vůbec neví, o čem mluvím, a že se bavily o někom úplně jiném. Prý o zákaznici z minulého týdne. Dodala, že bych si to neměla brát osobně.
Když vám někdo vezme realitu
Ten moment byl zvláštní. Stála jsem tam a přemýšlela, jestli jsem si to celé nevymyslela. Jestli jsem opravdu slyšela to, co jsem slyšela. Je zvláštní, jak rychle člověk začne pochybovat o vlastní zkušenosti, když mu někdo sebejistě tvrdí opak. Poděkovala jsem za kávu a vrátila se ke stolu. Už jsem si ji ale nevychutnala.
Místo toho jsem seděla a přemýšlela, co je vlastně horší. Samotná poznámka, nebo to, že mi bylo naznačeno, že jsem si ji vyložila špatně. Možná skutečně mluvila o někom jiném. Možná ne. Jenže ta slova zazněla ve chvíli, kdy jsem si sundávala kabát a procházela kolem baru. Ta časová shoda byla příliš přesná.
Nešlo jen o šaty. Nešlo jen o postavu. Šlo o pocit, že jste terčem cizího hodnocení ve chvíli, kdy si chcete jen v klidu vypít kávu. O pocit, že někdo, kdo vám má poskytovat službu, si vás dovolí zesměšnit. Celý život se učím přijímat sama sebe. Nejsem modelka, nikdy jsem nebyla.
Moje tělo prošlo změnami, dvěma těhotenstvími, obdobími, kdy jsem se cítila skvěle, i obdobími, kdy jsem se sama sobě vyhýbala v zrcadle. A právě proto mě taková poznámka zasáhne víc, než bych si chtěla připustit. Ne proto, že bych si myslela, že má pravdu. Ale proto, že mi připomene všechny nejistoty, které jsem si myslela, že už mám dávno za sebou.
Odejít, nebo zůstat
Kavárnu jsem ten den opustila s divným pocitem v žaludku. Ne plakala jsem, neudělala scénu. Jen jsem si uvědomila, jak křehké někdy je naše sebevědomí. Několik dní jsem přemýšlela, jestli tam ještě půjdu. Část mě chtěla zůstat doma a najít si jiné místo.
Část mě si říkala, že bych neměla dovolit jedné větě, aby mi vzala prostor, kde jsem se cítila dobře. Nakonec jsem se po týdnu vrátila. Sedla jsem si zase k oknu. Objednala si stejné cappuccino. Ta baristka tam byla. Usmála se na mě, jako by se nic nestalo.
Nevím, jestli si uvědomila, že jsem ji slyšela. Nevím, jestli opravdu mluvila o mně. Ale vím, že jsem udělala správně, když jsem se ozvala. Ne kvůli ní. Kvůli sobě.Možná se nikdy nedozvím pravdu. Možná si ten rozhovor budu ještě párkrát přehrávat v hlavě.
Ale jedno vím jistě. Už nechci mlčet, když mě něco zabolí. I když je to jen obyčejná věta v obyčejné kavárně. Od té doby si víc všímám toho, jak mluvím o druhých. Jak snadné je něco utrousit a jak těžké to může být pro toho, kdo to zaslechne. Nikdy nevíme, čím si druhý člověk prochází.
