Článek
Seděla jsem u pracovního stolu, kolem sebe rozepsané texty a rozpracované zakázky. V hlavě jsem rychle počítala termíny, klienty, povinnosti. Vzít si volno v mém případě neznamená požádat nadřízeného. Znamená to odevzdat práci pozdě, přijít o peníze nebo pracovat dlouho do noci.
Neumím být všude
Nejsem matka, která by se vyhýbala školním akcím. Chodím na třídní schůzky, účastním se besídek, doma s ním trénuji diktáty i násobilku. Ale nejsem ani žena, která může kdykoliv odložit práci. Pracuji sama na sebe a každé volno má svou cenu.
Odepsala jsem slušně a stručně, že se omlouvám, ale opravdu nemohu. Že mám pracovní závazky, které nelze přesunout. Přála jsem dětem hodně štěstí a nabídla, že pokud bude potřeba, ráda pomohu jinak. Odpověď přišla rychle. Byla formálně zdvořilá, ale cítila jsem v ní zklamání. A možná i něco víc.
Den soutěže
V den soutěže jsem vstávala s nepříjemným pocitem. Syn byl nervózní, těšil se, ale zároveň byl tišší než obvykle. Když jsem mu chystala svačinu, zeptal se mě, jestli tam opravdu nemůžu být aspoň chvilku. Vysvětlovala jsem mu, že mám práci, že na něj budu myslet, že mu budu držet palce.
Usmál se, ale nebyl to ten bezstarostný úsměv, na který jsem zvyklá. Odpoledne přišel domů a já hned poznala, že něco není v pořádku. O soutěži mluvil jen krátce. Řekl, že se jim to nepovedlo tak, jak chtěli. A pak mezi řečí utrousil, že paní učitelka před třídou poznamenala, že někteří rodiče si čas najdou a jiní ne.
Věta, která zůstane
Ta věta mě bodla. Ne proto, že by mě někdo hodnotil. Ale proto, že to slyšel on. Dítě, které nemůže za to, že jeho máma pracuje. Dítě, které si z toho mohlo vzít jediné. Že jeho rodič neudělal dost. Seděla jsem večer u počítače a práci jsem stejně nedokázala dělat.
Přemýšlela jsem, jestli jsem měla přehodnotit priority. Jestli jsem měla tu zakázku odmítnout. Jestli jsem měla udělat víc. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem udělala maximum, které jsem v tu chvíli mohla. A že nemohu být měřena podle toho, kolikrát se objevím na školní akci během pracovní doby.
Tiché následky
Další dny byl syn ve škole citlivější. Říkal, že ostatní děti vyprávěly, jak s nimi rodiče jeli autobusem a jak je podporovali. On jel sám. A měl pocit, že něco chybělo. Nikdy mi to nevyčetl přímo. Jen jsem cítila, že v něm zůstala drobná pachuť. A možná i stud.
Rozhodla jsem se požádat o schůzku. Ne kvůli hádce, ale kvůli vysvětlení. Paní učitelce jsem klidně řekla, že chápu potřebu spolupráce s rodiči. Ale že veřejné poznámky na adresu těch, kteří nemohou přijít, nejsou fér. Že děti by neměly nést důsledky rozhodnutí dospělých.
Rodičovství bez soutěže
Odcházela jsem ze školy s pocitem, že jsem alespoň něco řekla nahlas. Možná to nic nezmění. Možná ano. Ale potřebovala jsem, aby bylo jasné, že rodičovství není soutěž o to, kdo je vidět častěji. Každý máme jiné možnosti. Někdo pracuje na směny, někdo podniká, někdo má další děti.
Přítomnost na soutěži není jediným důkazem zájmu o vlastní dítě. Doma jsme si o tom znovu povídali. Řekla jsem synovi, že na něj jsem pyšná bez ohledu na to, kdo sedí v hledišti. Že podpora není jen fyzická účast, ale i to, že se doma ptám, poslouchám a zajímám.Tahle zkušenost mi ukázala, jak křehké je dětské vnímání spravedlnosti. A jak snadno může dospělý svou větou zasít pochybnost.
Co jsem si z toho odnesla
Zároveň mi ale připomněla, že nemohu žít podle očekávání všech kolem. Pokud budu ustupovat pokaždé, když někdo naznačí, že dělám málo, ztratím sama sebe. Nejsem dokonalá matka. Dělám chyby, někdy nestíhám, někdy jsem unavená. Ale snažím se být přítomná tam, kde je to opravdu důležité.
A pokud si někdo myslí, že láska se měří počtem školních výletů, na které si vezmu volno, pak se dívá příliš úzce. Ten den jsem si uvědomila ještě jednu věc. Děti potřebují vědět, že jejich rodiče stojí za svými rozhodnutími. Že nejsou slabí pod tlakem okolí. A že se za ně dokážou postavit. Možná jsem nebyla v autobuse na soutěž. Ale byla jsem tam, když bylo potřeba říct, že některé věci se prostě nedělají. A v tom je někdy víc než v celé cestě.
