Článek
Jenže už od prvních týdnů po porodu jsem pochopila, že naše přátelství nebude stejné jako dřív. Něco se změnilo. Nebo spíš někdo.
Všechno začalo nenápadně
Nejdřív jsem si říkala, že přeháním. Každá máma je trochu citlivá a přehnaně hrdá na své dítě. Když mi ale kamarádka začala denně posílat fotky své dcery, jak už „umí držet hlavičku“, zatímco můj syn ji ještě klimbal, trochu mě to bodlo. Smála jsem se tomu, brala to s nadhledem. Jenže ona přestala mluvit o čemkoli jiném.
Když jsme se sešly na kávu, její řeč se točila kolem vývoje, křivek, tabulek. „Ona už se přetáčí, víš?“ říkala mezi řečí a přitom se na mě dívala tak zvláštně, jako by čekala, že přiznám, že můj syn to ještě neumí. Přitom jsem netoužila po žádném soutěžení. Chtěla jsem si jen užít tu novou etapu života, sdílet ji s někým blízkým. Ale místo toho jsem začala cítit tlak.
Nevinné porovnávání se změnilo v posedlost
Když naše děti trochu povyrostly, začaly se objevovat další srovnávání. Kdo dřív začal chodit, kdo mluví víc, kdo spí celou noc. Každý pokrok mého syna byl pro mě radostí, pro ni ale výzvou k překonání.
Jednou jsem jí ukázala video, jak malý sám staví věž z kostek. Usmála se, přikývla, ale druhý den mi poslala fotku své dcery, jak skládá celé puzzle. S textem, že je asi po ní po mamince s IQ 140. Přiznám se, že mě to zamrzelo. Ne proto, že by její dítě bylo šikovné, ale proto, že v tom už nebyla radost, jen soutěž.
Postupem času jsem měla pocit, že každý náš rozhovor se mění v test. Jak to máme doma? Co už zvládáme? Kolik slov umí říct? Kolik váží, kolik spí, co jí. Když jsem se jí svěřila, že máme trochu problémy s usínáním, povzdechla si, že ona nic takového nezná. Její holčička prý spí celou noc od tří měsíců.
Když soutěž překročila hranici
Zlom nastal, když jsme se zúčastnily společného dětského kroužku. Děti si tam hrály, kreslily, běhaly. Všechno v pohodě, dokud nezačala chválit svou dceru nahlas před ostatními maminkami. „Podívejte se, jak krásně kreslí. To má asi po mně, já jsem vždycky byla výtvarně nadaná.“
Já stála opodál a sledovala svého syna, který si s radostí maloval sluníčko trochu mimo papír, ale šťastný. A tehdy jsem cítila, že tohle už nemá nic společného s přátelstvím. Že to není sdílení radosti, ale neustálé dokazování, kdo je lepší matka.
Když jsme pak šly domů, zeptala se mě, jestli neuvažuju o nějakém „rozvojovém kurzu“ pro malého. Že je prý škoda, že s ním doma dělám jen „běžné věci“. Snažila jsem se to přejít, ale cítila jsem v žaludku nepříjemný uzel.
Z přítelkyně se stala cizí žena
Dřív jsme si rozuměly, povídaly o všem, smály se. Teď jsem se přistihla, že se setkání s ní spíš bojím. Že mě svírá nervozita, než se vůbec sejdeme. Protože jsem tušila, že dřív nebo později přijde další porovnávání, další drobná poznámka, další nenápadná kritika.
Jednou jsem to nevydržela a řekla jí, že mě to mrzí. Že mi chybí naše staré přátelství. Usmála se, ale odpověděla, že to asi vidím moc osobně, že ona se jen ráda dělí o úspěchy. Prý bych měla být ráda, že se máme o čem bavit. A tehdy jsem pochopila, že to nemá cenu. Že to není o dětech, ale o ní.
Naučila jsem se mlčet
Postupně jsem se stáhla. Přestala jsem sdílet fotky, přestala jsem odpovídat na její zprávy. Ne ze zloby, ale z únavy. Každá její pochvala totiž zněla jako narážka. Každé „to je ale šikovný chlapeček“ mělo v sobě něco, co mě píchlo u srdce.
Nedávno mi napsala, že bychom mohly zase vyrazit s dětmi ven. Odpověděla jsem, že se ozvu. Ale neozvala jsem se. Ne proto, že bych jí to přála míň. Naopak. Jen jsem pochopila, že s některými lidmi se prostě musíme rozloučit, i když byli kdysi důležití. Protože život s nimi se mění v neustálé měření, ne sdílení.
Dnes už to vidím jinak
Dřív jsem si myslela, že její chování mělo něco společného se mnou. Že jsem snad něco pokazila, že nejsem dost dobrá máma. Ale dnes vím, že to bylo o jejím strachu. O potřebě dokázat světu a možná i sobě, že její dítě je výjimečné.
Můj syn roste svým tempem. Směje se, miluje auta, neumí všechno dokonale, ale miluju ho tak, jak je. A to je pro mě víc než jakákoli soutěž. Když ho dnes vidím běžet po hřišti a smát se, říkám si, že přesně o tohle v mateřství jde. Ne o srovnávání, ale o lásku.
