Článek
Setkání, které jsem nečekal
Bylo to v zimě. Ten den byl mrazivý, obloha šedá, vítr píchal do tváře. V kostele voněly svíčky a smutek visel ve vzduchu. Stál jsem v zadní lavici, hlavu skloněnou, a přemýšlel o tom, jak rychle umíme ztrácet lidi, kteří byli ještě včera samozřejmostí. Když jsem se rozhlédl po ostatních, uviděl jsem ji. Janu.
Neviděl jsem ji víc než patnáct let. Byla to ta žena, kterou jsem kdysi miloval tak, že bych pro ni udělal cokoliv. Jenže náš vztah skončil špatně. Já tehdy odešel, unavený hádkami a vlastní nerozhodností. A najednou tam stála. V černém kabátu, vlasy lehce prošedivělé, ale pořád stejný pohled.
Všechno se mi vrátilo
Když naše oči na okamžik potkaly, zatajil se mi dech. Chtěl jsem se otočit, dělat, že jsem si jí nevšiml. Jenže ona se pomalu přiblížila. Zastavila se vedle mě a jen tiše řekla, že je ráda, že jsem přišel. Nepamatuju si přesně, co jsem odpověděl. Všechno se mi motalo v hlavě. Vzpomínky, které jsem se snažil léta vytěsnit, se vrátily s plnou silou.
Po obřadu jsem vyšel ven, abych se nadechl čerstvého vzduchu. Doufal jsem, že zmizí dřív, než k ní budu muset znovu promluvit. Ale ona stála u brány hřbitova a čekala. Řekla, že by se mnou chtěla na chvíli mluvit.
Slova, která změnila všechno
Šli jsme kousek stranou, mezi hroby, kde nikdo nebyl. Sníh křupal pod nohama. Byla ticho, pak se nadechla a řekla mi něco, co jsem nečekal. Že ten, koho jsme právě pohřbili, byl náš společný známý, ale také člověk, který jí kdysi řekl, že jsem ji podvedl. Prý proto odešla i ona.
Zůstal jsem stát. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nikdy jsem ji nepodvedl. Náš rozchod tehdy vznikl z úplně jiných důvodů. Hádky, únava, moje neschopnost se rozhodnout, jestli chci rodinu. A teď, po tolika letech, mi říká, že celou tu dobu žila v přesvědčení, že jsem ji zradil?
Léta promarněná kvůli lži
V tu chvíli se mi sevřelo srdce. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm letům, která jsme mohli prožít spolu. Ona se mi dívala do očí a poprvé jsem v nich neviděl hněv, jen lítost. Řekla, že kdyby tehdy věděla pravdu, všechno by bylo jinak. Že jsem byl ten jediný, s kým si dokázala představit život.
Stáli jsme tam mezi hroby, dva čtyřicátníci, kteří si najednou uvědomili, jak krátký život je. Cítil jsem směs smutku a vzteku, ale i zvláštní úlevu. Konečně jsem pochopil, proč tehdy tak náhle zmizela. A zároveň mi došlo, že už to nevrátím.
Náhoda nebo osud?
Pozvala mě pak na kávu. Neodmítl jsem. Seděli jsme v malé kavárně kousek od hřbitova, kde voněla skořice a hrála tichá hudba. Povídali jsme si dlouho, skoro jako dřív. Vyprávěla mi o svém životě, o tom, že se rozvedla, že má dospívající dceru, že teď pracuje v domově pro seniory.
Když jsem ji poslouchal, měl jsem pocit, že slyším úplně jiného člověka. Už to nebyla ta dívka, která se smála a snila o cestách po světě. Ale pořád v sobě měla něco, co mě k ní táhlo. A možná i ona to cítila.
Vzpomínky, které se nevytratí
Když jsme se loučili, řekla, že jí tahle náhoda připomněla, jak křehké vztahy jsou. A že někdy se člověk musí rozloučit s někým jiným, aby znovu našel sám sebe. Usmál jsem se, ale uvnitř mě všechno bolelo.
Doma jsem pak dlouho nemohl usnout. Před očima jsem měl její tvář, její slova, ten pohled, kterým se na mě dívala. Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybychom si tehdy všechno vyříkali. Kdybych se nebál. Kdybych zůstal.
Druhá šance?
Dva týdny poté mi napsala. Krátkou zprávu, že byla ráda, že mě znovu viděla. A že by se se mnou chtěla občas potkat, jen tak, na procházku. Odepsal jsem, že i já. Od té doby se občas vídáme. Nepředstírám, že můžeme navázat tam, kde jsme skončili. Ale mám pocit, že se zázrakem uzavřel kruh, který se kdysi přetrhl.
Možná nám život dává občas podivné druhé šance. A někdy je musí přinést až pohřeb, aby člověk konečně pochopil, že není pozdě říct, co měl říct dávno.
