Článek
Petr začal s vyklízením na jaře. Ve sklepě měli starou sekačku, dvě rozbité židle, dětské lyže po dceři, zbytky plovoucí podlahy i krabice, které se nepřestěhovaly od chvíle, kdy před lety koupili dům. Alena ho několikrát přesvědčovala, že by měli sklep projít společně, ale Petr se k tomu nikdy neměl. Teď najednou každou sobotu ráno snesl několik věcí k autu, otevřel kufr a oznámil, že jede do sběrného dvora. „Aspoň bude konečně místo,“ říkal. Alena proti tomu nic neměla. Spíš ji překvapovalo, že člověk, který ještě před rokem nechtěl vyhodit ani starý prodlužovací kabel, dokázal být najednou tak důsledný.
První týdny si toho příliš nevšímala. Petr se vracel zhruba za hodinu, někdy cestou koupil rohlíky nebo se zastavil na benzínce. Když mu jednou navrhla, že pojede s ním a pomůže mu s těžkou skříňkou, odmítl ji. Prý to zvládne a ona má dost práce doma. Podruhé reagoval podobně. Potřetí už trochu ostřeji. „Prosím tě, vždyť jedu vyhodit harampádí, nepotřebuju u toho asistenci,“ řekl a zabouchl kufr. Alena to nechala být, ale začala si všímat, že ze sklepa nemizí jen věci, na kterých se domluvili.
Některé věci hledala marně
Nejdřív nemohla najít staré rádio, které míval Petr v dílně. Potom zmizela sada skleniček po jeho rodičích. Když se na ně zeptala, odbyl ji tím, že byly dvě naprasklé a stejně je nikdy nepoužívali. To byla pravda. Mnohem víc ji zarazilo, když jednoho dne hledala malý kufřík s nářadím po svém otci. Nebyl nijak drahý, ale nechávala si ho právě proto, že patřil jemu. Petr tvrdil, že si nevzpomíná, že by ho někam dával. „Podívej se pořádně ve spodní polici,“ řekl a tím pro něj rozhovor skončil.
Alena si nechtěla připadat jako někdo, kdo kontroluje vlastnímu manželovi kufr auta. Přesto jí jeho chování začalo vadit. Když se příští sobotu chystal znovu odjet, vyšla před dům s taškou skla, kterou chtěla přihodit k ostatním věcem. Petr byl ještě uvnitř, takže automaticky otevřela kufr. Nahoře ležela stará vrtačka, několik knih a krabice s nádobím. Pod nimi ale zahlédla pouzdro, které poznala okamžitě. Vytáhla ho ven a otevřela. Uvnitř byl fotoaparát jejího otce, který měla uložený v komoře spolu s několika rodinnými fotografiemi.
Do sběrného dvora vůbec nejezdil
Když Petr vyšel z domu a uviděl ji stát vedle auta s fotoaparátem v ruce, několik vteřin nic neříkal. Alena se ho jen zeptala, proč veze do sběrného dvora něco, o čem dobře ví, že vyhodit nechce. „Já to nevyhazuju,“ odpověděl nakonec. Teprve potom přiznal, že poslední dva měsíce do sběrného dvora skoro vůbec nejezdil. Starší věci nabízel přes inzeráty a v sobotu je vozil lidem nebo na malý bleší trh v sousedním městě. Rádio prodal za osm stovek, nádobí za šest set a několik kusů nářadí dohromady za téměř tři tisíce korun. Fotoaparát měl ten den ukázat muži, který za něj nabízel čtyři tisíce.
Alena nejdřív předpokládala, že Petr peníze někde utrácí. Skutečnost byla jiná. Jejich dcera Klára se před několika měsíci rozešla s partnerem a zůstala sama v pronajatém bytě se šestiletým synem. O tom Alena věděla. Netušila však, že jí Petr každý měsíc posílá pět tisíc korun na nájem. „Řekla jsi, že už jí další peníze půjčovat nebudeme,“ připomněl jí. Alena skutečně něco podobného řekla poté, co dceři před dvěma lety pomáhali splatit kreditní kartu. Petr se ale nedokázal dívat na to, jak dcera počítá každou korunu, a zároveň nechtěl sahat na jejich společné úspory bez manželčina vědomí. Začal proto prodávat věci, o kterých byl přesvědčený, že je nepotřebují.
Problém nebyl v pěti tisících
„Takže místo abys mi řekl, že jí chceš pomoct, dva měsíce mi lžeš?“ zeptala se Alena. Petr namítl, že většina prodaných věcí byla jeho a že nechtěl doma další hádku kvůli Kláře. V něčem mu rozuměla. Sama věděla, že vůči dceři bývá tvrdší, protože už několikrát řešili její finanční problémy. Jenže fotoaparát ani otcovo nářadí Petrovi nepatřily. Právě tím pro Alenu překročil hranici, kterou už nedokázala omluvit dobrým úmyslem.
Ten den Petr nikam nejel. Věci vyložili zpátky do garáže a odpoledne si sedli ke kuchyňskému stolu. Poprvé spolu otevřeně probrali i to, kolik vlastně Kláře chybí a jak dlouho její problémy mohou trvat. Nakonec se dohodli, že jí další tři měsíce budou posílat tři tisíce korun ze společného účtu. Klára si mezitím našla několik směn navíc v práci a požádala bývalého partnera, aby pravidelněji platil výživné. Nebylo to řešení, se kterým by byl Petr úplně spokojený, ale alespoň už nemusel vymýšlet další sobotní cesty.
Jedna krabice zůstala nedotčená
O několik týdnů později se k vyklízení sklepa vrátili, tentokrát společně. Něco skutečně skončilo ve sběrném dvoře, několik použitelných věcí dali sousedům a starou sekačku Petr prodal. U každé věci se ale nejdřív zeptali jeden druhého. Fotoaparát po Alenině otci zůstal doma. Stejně jako kufřík s nářadím, který Petr nakonec našel zasunutý za regálem.
Alena už Petrovi nepřipomínala každou prodanou skleničku ani rádio. Horší pro ni bylo, že několik týdnů dokázal každou sobotu zavřít kufr auta a bez mrknutí oka říct, že jede někam úplně jinam. Když další sobotu nakládal do auta rozbitý zahradní stolek, nechal kufr otevřený a zavolal na ni, jestli tam ještě něco nechce přihodit. Byl to malý rozdíl oproti předchozím měsícům, ale právě toho si Alena všimla nejvíc.
Zdroje: autorský text
