Článek
Nikdy jsem nebyla „kočičí“ člověk. Celý život jsme měli psy – nejdřív vlčáka Rexe, pak jezevčíka Punťu a nakonec kokršpaněla Bena. Psi byli součástí naší rodiny, naši společníci, naši přátelé. Ale kočky? Ne, děkuji. Příliš nezávislé, příliš nevyzpytatelné, příliš… kočičí.
Když mi před třemi lety zemřel manžel Karel, zůstala jsem v našem domku sama. Děti bydlí daleko – dcera v Brně, syn v Praze. Návštěvy byly vzácné, telefony krátké. „Mami, víš, jak to je, práce, děti, nemáme čas.…“ Rozuměla jsem tomu, opravdu ano. Ale samota po padesáti letech manželství? To je něco, na co vás nikdo nepřipraví.
Nejhorší byly večery. Sedět sama u televize, nemít komu uvařit večeři, nemít s kým probrat, co se dělo přes den. Ticho v domě bylo ohlušující. Chyběl mi i ten Karlův věčný kašel a chrápání, na které jsem si tolik let stěžovala.
Můj vnuk Tomáš, syn mé dcery, byl jediný, kdo mě pravidelně navštěvoval. Jednou za dva týdny přijel na motorce z Brna, přivezl mi buchty od své přítelkyně a strávil se mnou odpoledne. Povídali jsme si, smáli se, hrál mi na kytaru. Ty dny byly jako světlo v temnotě mé samoty.
Loni na Vánoce přijel Tomáš s velkou krabicí převázanou mašlí. „To je tvůj dárek, babi,“ řekl s tím svým klukovským úsměvem. „Otevři to opatrně.“
Když jsem rozvázala mašli a otevřela krabici, zůstala jsem v šoku. Dvě zelené oči na mě zíraly z hloubi krabice. Malé černé klubíčko s bílou náprsenkou a bílými tlapkami. Kotě.
„Tomáši, co to má znamenat?“ zeptala jsem se, snažíc se skrýt zklamání. „Víš, že nejsem kočičí typ.“
„Já vím, babi,“ odpověděl vážně. „Ale jsi sama. A Micka taky. Našli jsme ji s Luckou u silnice, někdo ji tam vyhodil. Je jí asi pět měsíců a je hrozně hodná. Prosím, nech si ji. Pro mě.“
Co jsem měla dělat? Odmítnout dárek od milovaného vnuka? Říct ne těm prosebným očím – jak Tomášovým, tak těm kočičím? A tak jsem si nechala vnutit kočku. Kočku, kterou jsem nechtěla. Kočku, která mi měla změnit život způsobem, jaký jsem si neuměla představit.
První dny byly rozpačité. Micka se schovávala pod gaučem, vylézala jen v noci, když jsem spala. Jídlo, které jsem jí dala, zmizelo, ale ji jsem skoro neviděla. „Fajn,“ říkala jsem si. „Aspoň mi nebude lézt do postele a všude nechávat chlupy.“
Ale postupně, den za dnem, se něco měnilo. Micka začala být odvážnější. Nejdřív se jen mihla z jednoho úkrytu do druhého. Pak začala sedávat na okně a pozorovat ptáky. A jednoho večera, když jsem seděla u televize a sledovala svůj oblíbený seriál, vyskočila mi bez varování na klín.
Ztuhla jsem. Co mám dělat? Odstrčit ji? Nechat ji tam? Nejistě jsem zvedla ruku a opatrně ji pohladila po hlavě. Začala příst. Ten zvuk – ten hluboký, vibrující, uklidňující zvuk - mi připomněl, jak dlouho jsem neslyšela nic tak… živého v tomhle domě.
A tak začalo naše soužití. Micka už nebyla jen kočka, kterou jsem si nechala vnutit. Stala se mou společnicí. Tím, kdo mě vítal, když jsem se vrátila z nákupu. Tím, kdo se mnou sledoval televizi. Tím, kdo spal stočený u mých nohou a dával mi pocit, že nejsem úplně sama.
Začala jsem si s ní povídat. Nejdřív jsem si připadala hloupě – stará bába, co mluví s kočkou! Ale bylo to tak přirozené. „Co myslíš, Micko, dáme si k obědu řízek, nebo kuře?“ „Podívej, zase prší. Dobře, že nemusíme ven, co?“ A Micka vždycky odpověděla po svém – zamňoukáním, předením, nebo jen tím svým intenzivním pohledem.
Naše rutina se ustálila. Ráno mě budila tím, že mi skákala na hrudník a jemně mě pleskala tlapkou po tváři. Snídaly jsme spolu – já kávu a rohlík, ona své granule. Přes den se vyhřívala na okně nebo spala na gauči, zatímco já vařila, uklízela nebo četla. Večer jsme spolu sledovaly televizi a pak šly spát – ona stočená u mých nohou, jako malý chlupatý ohřívač.
Ale to nejdůležitější se stalo před třemi měsíci. Byla jsem sama doma, jako obvykle. Micka ležela na gauči a já jsem se chystala uvařit večeři. Pamatuji si, že jsem krájela cibuli a najednou se mi zatočila hlava. Pomyslela jsem si, že je mi asi trochu špatně, že bych si měla sednout. A pak… tma.
Probudila jsem se na zemi. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tam ležela. Hlava mě bolela, cítila jsem se slabá a dezorientovaná. A Micka? Seděla mi na hrudi a bez přestání mňoukala. Hlasitě, naléhavě, zoufale.
Pokusila jsem se vstát, ale nešlo to. Pravá strana těla mě neposlouchala. Pochopila jsem, že je to vážné. Že potřebuji pomoc. Telefon byl na lince, jen pár metrů ode mě, ale v tu chvíli to mohla být stejně dobře i míle.
A pak Micka seskočila z mé hrudi a zmizela. „Skvělé,“ pomyslela jsem si hořce. „I kočka mě opustila.“ Ale mýlila jsem se. Za pár minut se vrátila – a nebyla sama. Za ní šla moje sousedka Věra, se kterou jsem se občas zastavila na kus řeči, když jsem šla nakoupit.
„Proboha, Marie!“ vykřikla, když mě uviděla ležet na zemi. „Co se stalo?“
Jak se ukázalo, Micka se nějak dostala ven pootevřeným oknem, běžela k Věře a mňoukala tak dlouho u jejích dveří, dokud jí neotevřela. A pak ji vedla – ano, vedla! - zpátky ke mně.
Věra okamžitě zavolala záchranku. Diagnóza: mozková mrtvice. „Máte štěstí,“ řekl doktor v nemocnici. „Kdybyste tam ležela o pár hodin déle, mohlo to dopadnout mnohem hůř.“
Štěstí? Ne, nebylo to štěstí. Byla to Micka. Kočka, kterou jsem nechtěla. Kočka, která mi zachránila život.
Dnes, tři měsíce po mrtvici, jsem už zase doma. Pravá ruka mě ještě úplně neposlouchá a trochu tahám nohu, ale rehabilitace pomáhá. Tomáš jezdí častěji, dcera volá každý den. A Micka? Ta se ode mě nehne ani na krok. Spí vedle mě, sleduje každý můj pohyb, jako by se bála, že se to může stát znovu.
Včera večer, když jsem seděla v křesle a četla si, vyskočila mi na klín a začala příst. Pohladila jsem ji po hlavě a ucítila, jak mi po tváři stéká slza. „Děkuju,“ zašeptala jsem. „Děkuju, že jsi mě zachránila.“
Přísahala bych, že mi rozuměla. Že věděla přesně, co jí říkám. Protože se na mě podívala těma svýma zelenýma očima, zamňoukala a pak mi olízla ruku svým drsným jazýčkem. Jako by říkala: „To nic, od toho jsme přece rodina.“
A to také jsme. Já a kočka, kterou jsem nechtěla. Kočka, která mi zachránila život. Moje Micka.
Takže pokud vám někdy někdo daruje zvíře, které jste si nepřáli, možná to není jen tak náhodou. Možná je to přesně to, co potřebujete, i když to ještě nevíte. Já jsem to nevěděla určitě. Ale teď? Teď nemůžu uvěřit, že jsem kdy žila bez své černé kočičí zachránkyně.
A Tomášovi? Tomu dlužím víc než jen poděkování. Protože mi dal ten nejcennější dárek. Přítelkyni. Zachránkyni. Moji Micku.
