Článek
Když se 19. srpna 1980 z Rijádu zvedl do vzduchu Lockheed L-1011 TriStar společnosti Saudi Arabian Airlines, mělo jít o běžný let do Džiddy. Letoun předtím přiletěl z Karáčí a v Rijádu měl plánovanou mezipřistávku. Na palubě sedělo 287 cestujících a 14 členů posádky. Lidé už byli na poslední části cesty. Někteří možná odpočívali, jiní čekali, až se letadlo ustálí ve výšce a začne běžná rutina letu.
Jenže klid trval jen pár minut. Přibližně sedm minut po startu se v kokpitu ozvalo varování. Systém upozornil na kouř v zadním nákladovém prostoru C-3. To je přesně ten typ signálu, který v letadle nesmí nikdo podcenit. Kouř v nákladovém prostoru neznamená jen technickou závadu. Znamená možnost požáru na místě, kam se posádka za letu téměř nemůže dostat a kde se situace může zhoršovat každou minutou.
Piloti začali zjišťovat, co se děje. Palubní inženýr šel do kabiny a po návratu oznámil, že vzadu je kouř a oheň. Posádka se rozhodla vrátit do Rijádu. Z dnešního pohledu se právě tady ukazuje jeden z nejbolestivějších momentů celé tragédie. Nešlo jen o to, že hořelo. Šlo o to, že oheň dostal čas. Podle pozdějšího rozboru posádka strávila několik minut potvrzováním prvního varování, než padlo rozhodnutí o návratu. V normálním letu může pár minut působit nevinně. U požáru v letadle je to obrovsky dlouhá doba.
Kabina se začala plnit kouřem
Situace na palubě se rychle zhoršovala. Oheň se šířil z nákladového prostoru směrem do kabiny a kouř začal pronikat mezi cestující. Letušky se snažily s dostupnými hasicími přístroji požár zvládnout, jenže možnosti posádky byly omezené. V zadní části letadla už nebylo bezpečno a lidé začali panikařit.
Právě panika v kabině patří k detailům, které ukazují, jak zoufalá situace musela uvnitř být. Cestující vstávali, tlačili se uličkami a posádka se je snažila uklidnit. Místo přípravy na okamžitou evakuaci po přistání ale zaznívaly pokyny, aby lidé zůstali sedět. V běžné situaci to dává smysl. Před přistáním musí být kabina usazená a připravená. Jenže tohle nebyla běžná situace. V letadle hořelo a čas se krátil.
Letoun se mezitím vracel k Rijádu. Během přiblížení se objevily další problémy. Oheň poškodil systémy a u prostředního motoru se zasekla páka tahu. Nakonec byl motor před přistáním vypnut. Přesto se pilotům podařilo dostat obrovský TriStar zpět na zem. Na první pohled to mohlo vypadat jako úspěch. Stroj dosedl na ranvej a nerozpadl se. Jenže rozhodující část tragédie teprve začínala.
Ilustrační foto
Přistání, které mělo zachránit životy
Let SV163 přistál v Rijádu zhruba dvacet minut po startu. V takové situaci by člověk čekal tvrdé brzdění, zastavení na dráze, otevření dveří a okamžitý skluz po evakuačních skluzavkách. Jenže to se nestalo. Letadlo po dosednutí pokračovalo v pojíždění. Místo aby zastavilo přímo na ranveji, sjelo na pojížděcí dráhu a teprve tam se zastavilo.
Tohle rozhodnutí se stalo jedním z nejvíce diskutovaných bodů celé katastrofy. U požáru na palubě je každá sekunda drahá. V okamžiku, kdy letadlo stojí, mají jít lidé co nejrychleji ven. Jenže motory zůstaly ještě několik minut po zastavení v chodu. To mohlo zkomplikovat postup palubních průvodčích i záchranářů. Otevřít dveře u letadla s běžícími motory není jen tak. Je to nebezpečné a posádka může čekat na jasný pokyn.
Z kokpitu sice zaznělo, že se vypínají motory a začne evakuace. Krátce poté posádka potvrdila věži, že se o evakuaci snaží. Pak už ale komunikace ustala. Letadlo stálo, záchranáři byli poblíž, ale dveře se neotevřely. Uvnitř se mezitím šířil kouř, toxické plyny, žár a panika. Lidé byli uvězněni v letadle, které přitom stálo na zemi.
Dveře zůstaly zavřené
Nejhorší na celé tragédii je právě tento obraz. Letoun je po nouzovém přistání na letišti. Pomoc je venku. Uvnitř jsou stovky lidí. A přesto se nikdo nedostává ven.
Záchranáři se snažili otevřít dveře zvenčí, jenže podle pozdějších zjištění nebyli dostatečně připraveni na tento typ letadla a neměli odpovídající vybavení ani výcvik. První dveře se podařilo otevřít až dlouhé minuty poté, co stroj zastavil. V tu chvíli už bylo pozdě. Interiér byl zasažen ohněm a kouřem, těla se našla i u neotevřených východů. To naznačuje, že lidé se k úniku dostat snažili, ale neměli šanci.
Vyšetřování později ukázalo, že dveře byly fyzicky schopné otevření a tlak v kabině neměl být hlavní překážkou. To je na celé věci snad ještě tíživější. Nebylo to tak, že by letadlo po přistání technicky znemožnilo evakuaci. Pravděpodobnější je, že cestující i část posádky byli už ochromeni kouřem, toxickými plyny a nedostatkem kyslíku. V takových podmínkách člověk ztrácí orientaci velmi rychle. Nejprve přijde zmatek, potom slabost a nakonec bezvědomí.
Pitvy ukázaly, že lidé zemřeli hlavně kvůli vdechování toxických plynů, kouři, žáru a nedostatku kyslíku. Některá těla nebyla popálená, jiná byla ohněm silně zasažená. Kapitán a první důstojník byli nalezeni stále na svých místech v kokpitu. Evakuace se fakticky nikdy nerozběhla.
Ilustrační foto
Tragédie, která nebyla jen o požáru
Požár v zadním nákladovém prostoru byl prvotní příčinou. Jeho přesný zdroj se ale nepodařilo určit. Stejně důležitý byl i fakt, že nákladový prostor typu Class D nedokázal oheň udržet tak, jak se předpokládalo. Požár pronikl dál, dostal kyslík z kabiny a začal se šířit. Tím se z technického problému stala smrtící past.
Jenže samotný oheň nevysvětluje všechno. Vyšetřování upozornilo i na rozhodování posádky, pomalou přípravu na evakuaci, nevyužití všech možností posádky v kokpitu a také na postup po přistání. Kritika dopadla i na záchranné složky letiště, které podle zjištění neměly dostatečný výcvik a vybavení pro zásah u tohoto typu letadla.
Tahle katastrofa proto nepůsobí jako jeden osudový okamžik. Spíš jako řetěz rozhodnutí, prodlev a nepřipravenosti. Požár vznikl v nákladovém prostoru. Posádka váhala s reakcí. Kabina se plnila kouřem. Letoun po přistání nezastavil hned na dráze. Motory zůstaly ještě nějakou dobu v chodu. Dveře se neotevřely. Záchranáři se dovnitř dostali příliš pozdě.
Každý z těchto kroků by sám o sobě možná nemusel znamenat smrt všech lidí na palubě. Dohromady ale vytvořily situaci, ze které už nebylo úniku.
Let, který připomněl cenu každé minuty
Saudia 163 zůstává jednou z nejděsivějších leteckých katastrof právě proto, že letadlo bezpečně přistálo. Nešlo o neovladatelný pád, výbuch ve vzduchu ani náraz do hory. Byla to tragédie na zemi, několik metrů od záchrany. A právě to na ní dodnes působí tak krutě.
Pro letectví měla událost velký dopad. Ukázala, jak nebezpečné jsou požáry v nákladových prostorech, jak zásadní je okamžitá evakuace a jak důležité je, aby posádky i záchranáři přesně věděli, co dělat. V krizové situaci nestačí, že letadlo přistane. Rozhoduje i to, co se stane v prvních sekundách po zastavení.
Na palubě bylo 301 lidí. Všichni se dostali zpět na letiště. Nikdo ale nevyšel ven. A právě v tom je tragédie letu Saudia 163 tak bolestná: záchrana byla na dohled, jenže dveře zůstaly zavřené.
Zdroje:
