Článek
Akce, kterou připravili strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a lékař Jaroslav Švec, vyvolala tvrdou reakci komunistického režimu, propagandistickou kampaň i rozsáhlé vyšetřování.
Hranice, která ještě nebyla úplně uzavřená
Na podzim roku 1951 už Československo tři roky žilo pod komunistickou diktaturou. Po únoru 1948 se z odchodu na Západ stal politický čin, který režim považoval za zradu. V létě 1951 byl navíc přijat zákon o ochraně státních hranic a Pohraniční stráž dostávala stále silnější pravomoci. Přesto hranice ještě nebyla technicky zajištěná tak, jak tomu bylo v pozdějších letech. Právě toho využili lidé kolem Vlaku svobody. Historik Libor Svoboda připomíná, že železnice byla jednou ze slabin režimu, protože některá přeshraniční spojení nešlo okamžitě přerušit kvůli provozním a hospodářským důvodům.
Trať z Chebu přes Aš směrem do německého Selbu měla zvláštní význam. Aš byla v pohraničním výběžku odkázaná i na vazby směrem k Bavorsku a přes hranici se ještě pohybovaly nákladní vlaky. Podle dobových rekonstrukcí a pozdějších historických textů nebyla na trati v místě hranice mohutná technická bariéra, ale především závora. To byl rozdíl, který rozhodl.
Tři muži a plán s obrovským rizikem
Hlavními organizátory byli strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a ašský lékař Jaroslav Švec. Podle Českého rozhlasu se Konvalinka i Truksa pohybovali v prostředí protikomunistického odboje a Švec se rovněž dostal do pozornosti Státní bezpečnosti. Útěk tedy nebyl náhlým gestem, ale reakcí na situaci, kdy jim hrozilo zatčení nebo další represe.
Dne 11. září 1951 odjel z Chebu do Aše běžný osobní vlak číslo 3717. Podle České televize vyjel ve 14:12. Pro většinu cestujících šlo o obyčejnou cestu. Ve vagonech seděli mimo jiné studenti chebského gymnázia, lázeňští hosté z Františkových Lázní, ale také vojáci Pohraniční stráže či příslušníci bezpečnostních složek. Právě tato směs cestujících později zvyšovala propagandistickou výbušnost celé události.
Plán byl postaven na přesném načasování. V Házlově, poslední stanici před Aší, měl Švec potvrdit, že výhybka v Aši je nastavena směrem k hranici. Konvalinka s Truksou zároveň během jízdy zasahovali do brzdového systému. Dobová hlášení pohraničníků uváděla, že oba muži během cesty několikrát „něco opravovali na brzdách“ a že Truksa namířil pistoli na topiče Kalabzu.
Aší projel v plné rychlosti
Když se vlak blížil k Aši, nenastalo očekávané brzdění. Souprava projela stanicí, podle České televize přerazila v rychlosti kolem 70 kilometrů za hodinu dřevěnou závoru a pokračovala přes státní hranici. Zastavila až u Wildenau na bavorské straně, několik set metrů za hranicí.
Pro lidi ve vagonech musely být první minuty chaotické. Mnozí až po průjezdu zjistili, že nejsou v Československu. Část cestujících patrně pochopila situaci rychle, jiní čekali na vysvětlení. Z hlediska práva i dobové terminologie šlo o únos vlaku. Z hlediska organizátorů to byl pokus o záchranu před režimem, který už v té době běžně trestal odchod za hranice jako politický delikt.
Vlak byl následně odvezen do Selbu. Západní tisk o události informoval jako o mimořádném útěku z komunistického Československa. Režim v Praze reagoval opačně. Komunistická propaganda označila akci za teroristický čin a spojovala ji s americkými agenty. Takové označení mělo jasný účel: zakrýt fakt, že se skupině odpůrců režimu podařilo veřejně a velmi viditelně prolomit hranici.
Cestující mezi svobodou a strachem
Ve vlaku bylo zhruba 110 osob. Prameny se v přesném počtu těch, kteří v Bavorsku zůstali, mírně liší; Česká televize uvádí 36 lidí, jiné zdroje pracují s číslem 35. Většina cestujících se vrátila do Československa. Často šlo o lidi, kteří doma nechali rodiny, děti, práci nebo se zkrátka nedokázali během několika hodin rozhodnout k emigraci.
Návrat ale neznamenal návrat k běžnému životu. Lidé byli vyslýcháni, posuzováni, prověřováni ve školách i zaměstnáních. Režim potřeboval zjistit, kdo o akci věděl, kdo váhal, kdo mluvil s Američany, kdo projevil „špatný“ postoj. Typickým příkladem atmosféry strachu je případ šestnáctileté Zdenky Hýblové. Podle Reflexu se do Československa vrátila proto, aby se rozloučila s rodiči, a o dva dny později znovu přešla hranici do Bavorska pěšky.
Pomsta režimu a politické procesy
Úspěšný přejezd vlaku byl pro komunistický stát ponižující. Bezpečnostní aparát spustil rozsáhlé vyšetřování známé jako akce Selb. Podle pozdějších údajů citovaných v médiích bylo v souvislosti s případem prověřováno 171 osob a desítky lidí byly odsouzeny. Některé zdroje uvádějí kolem šesti desítek odsouzených, jiné přibližně sedmdesát. Jisté je, že tresty nedopadly jen na přímé organizátory, ale také na jejich příbuzné, známé a osoby napojené na širší odbojové prostředí.
Na začátku roku 1953 následoval velký soudní proces. Podle iROZHLASu v něm padl i rozsudek smrti pro hlavního organizátora, nakonec však nebyl vykonán. Režim tím vyslal jasný vzkaz: hranice nebyla jen čára na mapě, ale politická zbraň. Kdo ji překročil bez souhlasu státu, stal se nepřítelem.
Událost, která urychlila železnou oponu
Vlak svobody se stal symbolem nejen odvahy, ale i okamžiku, kdy si režim uvědomil zranitelnost hranice. Po podobných incidentech následovalo další zpřísňování ostrahy, rušení některých přeshraničních tratí a technické budování železné opony. Reflex připomíná, že krátce před událostí už platil zákon č. 69/1951 Sb., o ochraně státních hranic, a že hranice se měla pod dohledem Pohraniční stráže stát prakticky neprostupnou.
Událost z 11. září 1951 proto nelze chápat jen jako dramatický útěk vlakem. Byla to přesně mířená rána do obrazu všemocného státu. Ukázala, že i v období vrcholící stalinské represe existovali lidé ochotní riskovat život, svobodu i osudy svých rodin. Zároveň připomíná tvrdou realitu těch, kteří se na Západ dostali nečekaně a museli se během několika hodin rozhodnout, jestli zůstanou v cizině, nebo se vrátí do země, kde je čekaly výslechy a podezírání.
Vlak číslo 3717 tak zůstal v československých dějinách jako mimořádná událost na pomezí odboje, únosu, emigrace a státního selhání. Nebyla to romantická legenda bez obětí. Byla to akce, která některým přinesla svobodu a jiným dlouhé roky strachu, trestů a sledování.
Zdroje:
