Článek
Nová příležitost
Dostala jsem příležitost, o které jsem dlouho snila. Měla jsem vést malý tým a připravit nový projekt pro klienta. Cítila jsem směs nervozity a nadšení. Konečně něco, co bude jen moje. Jenže hned první den se na mě vrhla kolegyně Lucie, s kterou jsem se do té doby vídala spíš na chodbě. Najednou se začala chovat, jako bychom byly nejlepší kamarádky. Chválila mě, nabízela pomoc a tvrdila, že má zkušenosti, které by se mi mohly hodit.
Byla jsem ráda, že na to nebudu sama. Lucie vypadala, že ví, co dělá, a já byla nová v roli, takže jsem její nabídku brala jako dar z nebes. Nabídla se, že mi pomůže s rozpočtem projektu, protože prý přesně ví, jak na to, aby všechno prošlo vedením bez problémů. Znělo to rozumně, tak jsem souhlasila.
První varování
Jenže už po pár dnech mi něco začalo nesedět. Lucie chtěla mít pod kontrolou skoro všechno. Do tabulek zapisovala částky, které mi nedávaly úplně smysl. Když jsem se ptala, proč jsou některé položky vyšší, než jsme plánovali, odbyla mě tím, že „tak to prostě chodí“ a že se tomu nemám věnovat, když s tím nemám zkušenosti.
Znejistěla jsem, ale pořád jsem věřila, že to dělá správně. Měla pověst někoho, kdo se ve firmě vyzná. Když jsem se zmínila šéfovi, jen mávl rukou, že je dobře, že spolupracujeme. Tak jsem to nechala být. Říkala jsem si, že se učím a že příště už to zvládnu sama.
Když mi došlo, o co jde
Všechno se změnilo, když mi Lucie jedno odpoledne zavolala. Mluvila tichým hlasem, skoro spiklenecky. Řekla, že by se dalo „něco málo“ z projektu přepsat jinam. Prý to tak dělají všichni, že si každý vezme nějakou odměnu bokem. A že když budu chtít, pomůže mi to zařídit tak, aby to nikdo nepoznal.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji špatně pochopila. Ale ne, mluvila úplně vážně. Chtěla, abych podepsala faktury, které by navýšily rozpočet, a rozdíl by pak rozdělila mezi nás dvě. Tvrdila, že si takhle přivydělává půl firmy a že jsem hloupá, jestli si myslím, že někdo dělá všechno jen za základní plat.
V tu chvíli se mi udělalo špatně. Celé mi to přišlo jako ze špatného filmu. Místo pomoci mi nabízela korupci. A navíc mě do toho chtěla zatáhnout, abych s ní sdílela odpovědnost, kdyby se na to někdy přišlo.
Boj se svědomím
Celý večer jsem nemohla spát. V hlavě mi běželo, co se může stát, kdybych na to přistoupila. Možná by si nikdo ničeho nevšiml. Možná by to prošlo. Ale taky možná ne. A já jsem si uvědomila, že bych se už nikdy nemohla podívat sama sobě do očí. Pracovala jsem tam teprve druhý rok a měla jsem chuť to zabalit. Jenže proč bych měla odejít já?
Druhý den jsem Lucii řekla, že do toho nejdu. Usmála se, ale v očích jí to ztvrdlo. Od té chvíle se ke mně začala chovat jinak. Přestala mi pomáhat, neodpovídala na zprávy, a dokonce začala šířit po firmě, že prý jsem neschopná a všechno kazím. Najednou jsem měla proti sobě nejen ji, ale i pár lidí z týmu, kteří jí věřili.
Ticho po bouři
Projekt jsem nakonec dokončila sama, bez její pomoci. Bylo to náročné a několikrát jsem měla chuť se rozbrečet. Když se odevzdávaly výsledky, bála jsem se, že to dopadne špatně. Ale vedení bylo spokojené. Naopak, dostala jsem pochvalu za zodpovědnost a pečlivost. Byla to obrovská úleva, ale i trpké vítězství. Lucie se mi od té doby vyhýbá. V práci se tváří, že neexistuju, a já se rozhodla, že to tak nechám.
Nedávno jsem se dozvěděla, že Lucie čelí internímu vyšetřování kvůli nesrovnalostem v jiném projektu. Prý si někdo všiml, že tam nesedí faktury. Nikdo ji zatím neobvinil, ale ve firmě se šeptá, že už je jen otázka času, kdy se to rozkryje úplně.
Poučení
Ta zkušenost mě hodně změnila. Dřív jsem si myslela, že nejdůležitější je být oblíbená a mít kolem sebe lidi, kteří se tváří, že vám pomáhají. Dnes vím, že někdy je lepší zůstat sama, než být obklopená těmi, co mají vlastní záměry.
Naučila jsem se spoléhat víc na sebe a věřit svému instinktu. Kdybych tenkrát zavřela oči a šla do toho, možná bych teď měla pár tisíc navíc. Ale taky bych ztratila všechno, co mám nejcennější. Svoje jméno a klidné svědomí. Dnes, když se podívám zpátky, jsem ráda, že jsem odolala. Protože pomoc, která má druhé dno, není pomoc. Je to past. A z té se člověk dostává těžko.
