Článek
Právě proto dává polovina května pořád smysl a jediné pravidlo po 15. květnu umí ušetřit spoustu práce, peněz i zklamání. Pankrác, Servác a Bonifác nejsou jen stará pranostika, kterou si lidé opakují z generace na generaci. Ledoví muži tradičně připadají na 12., 13. a 14. května a právě s tímto obdobím se ve střední Evropě spojuje riziko posledních jarních ochlazení a ranních mrazíků. Zahrádkáři to dobře znají. Přijde pár teplých dnů, člověk má chuť všechno vysadit, ale pak stačí jedno chladné ráno a sazenice jsou zničené.
Právě proto se stále drží jednoduché pravidlo, které má v praxi větší cenu než desítky dobře míněných rad. S citlivými rostlinami se vyplatí počkat až po 15. květnu. Nejde přitom jen o datum v kalendáři, ale hlavně o to, že po tomto období bývají noční teploty stabilnější a riziko přízemních mrazíků výrazně klesá. U choulostivých druhů se obecně doporučuje sázet ven teprve ve chvíli, kdy už nehrozí mráz a noci jsou spolehlivě mírné, ideálně nad 7 stupňů Celsia.
Nejvíc ohrožené jsou rostliny, které milují teplo a chlad je umí zastavit nebo rovnou zničit. Opatrnost je na místě hlavně u rajčat, paprik, okurek, cuket, fazolí, bazalky a dalších teplomilných druhů zeleniny. Stejně tak není rozumné uspěchat výsadbu muškátů, begonií, jiřin a dalších letniček či okrasných rostlin, které sice na jaře lákají do truhlíků i záhonů, ale studené noci snášejí špatně. Právě tyto druhy patří mezi typické kandidáty na vysazení až ve chvíli, kdy je riziko mrazu skutečně pryč.
Mnoho lidí chybuje i v tom, že rostliny přesunou ven naráz. Přezimované muškáty, fuchsie, oleandry nebo sazenice předpěstované doma často vypadají silně, ale ve skutečnosti jsou zvyklé na chráněné prostředí bez větru, prudkého slunce a velkých teplotních výkyvů. Když je člověk postaví z tepla rovnou na terasu nebo do záhonu, nezažijí šok jen kvůli chladu, ale i kvůli světlu a proudění vzduchu. Výsledkem bývají spálené listy, povadnutí a zpomalený růst.
Poctivé otužování je proto stejně důležité jako správné načasování. Odborná doporučení mluví o postupném přivykání během zhruba jednoho až tří týdnů podle toho, jak citlivá rostlina je a v jak teplých podmínkách dosud rostla. Ideální je začít venku jen krátce, nejprve ve stínu a v závětří, potom dobu prodlužovat a teprve postupně přidávat ranní nebo slabší slunce. Na noc se mají rostliny zpočátku vracet dovnitř nebo do chráněného prostoru. Dobře funguje i pařeniště nebo miniskleník, který lze každý den víc větrat.
Důležité je také nenechat se zmást jedním horkým odpolednem. To, že je přes den dvacet stupňů, ještě neznamená, že budou v bezpečí i sazenice u země nad ránem. Právě přízemní mrazíky bývají zrádné tím, že zasáhnou nízko a rychle. Kdo chce mít klid, ten po 15. květnu stejně ještě sleduje předpověď na několik dalších nocí. A pokud se objeví výstraha nebo podezřele nízké teploty, pomůže aspoň dočasná ochrana netkanou textilií nebo krytem, který umí přidat několik stupňů navíc.
Na zahradě tak ve skutečnosti nevyhrává ten, kdo vysazuje nejdřív, ale ten, kdo má trpělivost. Ledoví muži ničí každý rok spoustu rostlin právě proto, že květen už vypadá bezpečně. Jenže zahrada se neřídí pocitem, ale nočními teplotami. A pravidlo počkat s citlivými druhy až po 15. květnu dává smysl pořád. Vyřeší najednou načasování výsadby, omezí škody po mrazících a dá prostor i pro správné otužení přezimovaných rostlin, které pak venku mnohem lépe nastartují.
Zdroje: autorský text
