Článek
Už od chvíle, kdy jsem uviděla svou tchyni ve dveřích, mi bylo jasné, že tohle nebude klidná oslava, ale pořádná zkouška nervů. Všechno začalo ráno, kdy jsme se chystali na obřad. Byla jsem nervózní, ale zároveň šťastná. Šaty jsem měla vysněné, kytici jsem držela pevně v ruce a přála si jediné, aby všechno proběhlo bez komplikací. Moje rodina byla naladěná skvěle, kamarádky mě uklidňovaly, ženich zářil, jakmile mě poprvé uviděl. A pak to přišlo. Před obřadní síň dorazila moje tchyně. Zmateně jsem zamrkala, jestli se mi to jen nezdá. Ale bohužel. Opravdu na sobě měla dlouhé bílé šaty, skoro svatební, a ještě k tomu vyčesaný účes a výrazný make-up.
Lidé kolem se začali otáčet, šeptat si a dívat se střídavě na mě a na ni. Bylo to, jako kdyby si někdo spletl roli. Místo aby byla hrdá matkou ženicha, vypadala, že jde rovnou k oltáři. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Moje kamarádka mi stiskla ruku a polohlasem pronesla, že tohle není možné. Jenže možné to bylo. Tchyně se tvářila sebejistě, jako by se nic nedělo, a dokonce se postavila do první řady, aby na ni všichni dobře viděli.
Když začal obřad, snažila jsem se na ni nedívat a soustředit se na slova oddávajícího. Jenže to nebylo snadné. Všimla jsem si, že hosté neustále očima těkají mezi mnou a ní. Někteří se usmívali, jiní kroutili hlavou. Celý okamžik, na který jsem se tolik těšila, se mi rozplýval před očima. A pak přišel okamžik, který už nešlo ignorovat. Ve chvíli, kdy oddávající pronesl otázku, zda někdo má k našemu sňatku připomínky, se tchyně zvedla.
Bylo to, jako by se zastavil čas. Všichni ztuhli, někteří dokonce zadrželi dech. A ona, ve svých bílých šatech, klidně prohlásila, že si myslí, že její syn si bere tu špatnou ženu. Že nejsem ta pravá, že on by si zasloužil někoho lepšího. V tu chvíli se mi podlomila kolena a měla jsem pocit, že omdlím. Nikdo netušil, co říct. Ženich zrudl vzteky, jeho otec se snažil tchyni odtáhnout, a já jsem stála uprostřed sálu jako v nějakém špatném filmu.
Oddávající byl evidentně v šoku, snažil se situaci uklidnit, ale bylo to marné. Moje tchyně pokračovala a rozjela výstup, který by se hodil spíš do televizní reality show než na svatbu. Mluvila o tom, že její syn se nechá zmanipulovat, že se bojí, že mu zničím život. Její hlas se nesl celou síní a já měla pocit, že se propadnu studem. Moje maminka se rozplakala, kamarádky nevěřícně kroutily hlavou, a ženich nakonec nevydržel. Přistoupil k matce a důrazně jí řekl, že pokud neodejde, obřad nepokračuje.
Bylo to poprvé, co jsem ho viděla takhle rázně vystoupit proti své matce. Tchyně nejdřív ztuhla, pak se na něj podívala s výrazem uražené královny, a nakonec uraženě odkráčela. Její bílé šaty se ještě dlouho mihotaly za dveřmi, jako nepříjemná připomínka toho, co se právě stalo.
Zbytek obřadu proběhl v napjaté atmosféře, ale nakonec jsme si řekli ano. Hosté nám zatleskali, a i když to už nebylo úplně takové, jak jsem si vysnila, bylo to naše. Místo euforie jsem ale cítila spíš smutek a obrovskou únavu. Měla jsem chuť plakat i smát se zároveň, protože jsem nevěřila, že něco takového se může stát právě mně.
Na hostině se situace trochu uklidnila. Lidé se bavili, jedli a pili, snažili se dělat, jako by se nic nestalo. Jenže já pořád cítila ten nepříjemný stín, který na náš den hodila tchyně. Když se na to dívám zpětně, pořád tomu nemůžu uvěřit. O svatbách jsem slyšela různé historky, ale že by si tchyně dovolila přijít v bílých šatech a ještě u oltáře zpochybňovat celý vztah, to je pro mě stále těžko pochopitelné.
Nechci tvrdit, že naše manželství začalo špatně. Právě naopak. Ten den ukázal, že můj muž se umí postavit i své vlastní matce a dát jasně najevo, že stojí za mnou. Ale zároveň to byla lekce, že ne všichni lidé se umí chovat s respektem a pokorou, zvlášť ve chvílích, kdy jde o něco tak zásadního.
Když se mě dnes někdo ptá na svatbu, většinou se usměju a řeknu, že byla nezapomenutelná. Ale v duchu si dodám, že z jiného důvodu, než jsem si původně vysnila. A pokaždé, když vidím nevěstu, jak kráčí k oltáři, přeju jí jediné, aby její tchyně zůstala doma, nebo aspoň přišla v šatech jiné barvy. Protože některé okamžiky už nejde nikdy vrátit zpátky.
