Článek
Je mi čtyřicet a mám šest nádherných dětí. Když někde řeknu, že každé má jiného otce, lidé se ušklíbají a šeptají si za mými zády. Nálepku nezodpovědné matky si nesu celý život. Ale nikdo z těch, kdo mě soudí, nezná skutečný příběh. Příběh o přežití, lásce a síle znovu vstát. První dítě jsem měla v devatenácti. Martin byl o deset let starší, zpočátku pozorný a milující. Pak přišly první rány. Nejdřív jen facky, později kopance a zlomeniny. Utekla jsem, když můj syn Tomáš měl dva roky.
S modřinami na těle a strachem v očích, ale svobodná. Pak přišel Karel. Sympatický, veselý, úspěšný podnikatel. Tedy dokud nepil. A pil často. Z našeho vztahu vzešla dvojčata Eliška a Emma. Když jim byly tři měsíce, Karel se upil k smrti. Možná to bylo lepší než vyrůstat s otcem alkoholikem. Třetí manželství mělo být to šťastné. Petr byl úžasný člověk, miloval mě i moje tři děti. Narodila se nám dvojčata Adam a Alex. Byli jsme skutečně šťastní. Pak přišla ta autonehoda. Petr zemřel cestou do práce, když našim dvojčatům byly dva roky.
Myslela jsem, že už nikdy nebudu chtít další vztah. Pět dětí, tři tragické příběhy - kdo by chtěl takový balíček? Ale pak jsem potkala Davida. Trpělivého, laskavého, který přijal všechny moje děti za své. Před rokem se nám narodila Sofie. A konečně jsem našla, co jsem hledala. Když se mě lidé ptají, jak zvládám šest dětí, odpovídám - s láskou. Ano, je to náročné. Ano, někdy nevím, kde mi hlava stojí. Ale každé z mých dětí je požehnání. Každé mi dalo sílu jít dál, když jsem chtěla všechno vzdát.
Nejhorší jsou ty pohledy v obchodě, když platím nákup kartou od sociálky. „Nadělala si děcka a teď je živí stát,“ slyším často. Ale já pracuju. Na částečný úvazek jako účetní, po večerech uklízím kanceláře. Každou korunu otočím třikrát, než ji utratím. Moje děti jsou šťastné a zdravé. Tomáš studuje vysokou školu, dvojčata Eliška a Emma jsou premiantky na gymnáziu. Adam s Alexem jsou nadaní sportovci. A malá Sofie? Ta je sluníčko, které spojilo celou naši netypickou rodinu.
David je pro všechny táta. Nevlastní děti ho tak samy začaly oslovovat. Chodí na jejich zápasy, pomáhá s úkoly, tráví s nimi čas. Nedělá rozdíly mezi svou biologickou dcerou a těmi ostatními. To je pravá láska. Proto píšu tento článek. Pro všechny, kdo soudí svobodné matky s více dětmi. Pro ty, kdo si myslí, že znají celý příběh, když vidí jen jeho část. Každá máma má svůj příběh. Ten můj není o nezodpovědnosti, ale o odvaze začít znovu.
A svým dětem? Těm říkám pravdu. O jejich otcích, o tom, proč jsme spolu nezůstali. Učím je, že rodina není jen o krvi, ale hlavně o lásce. Že nezáleží na tom, kolik tatínků měly, ale že mají jeden druhého. Možná nejsme typická rodina. Možná máme komplikovaný rodokmen. Ale máme něco cennějšího - lásku, respekt a sílu držet při sobě. A to je víc než dokonalá fasáda normální rodiny. Takže až příště uvidíte matku s více dětmi, nezačněte hned soudit. Možná je za tím příběh, který by vám vyrazil dech. Příběh o přežití, odvaze a lásce. Příběh, jako je ten můj.
