Článek
Věci běžného dne, žádné drama. Tedy obvykle. Tentokrát se ale z úplně obyčejného nákupu stala událost, která mě ještě teď trochu štve. A ne proto, že by se stalo něco vážného, ale protože jsem měl pocit trapnosti, na který jen tak nezapomenu a to kvůli úplné hlouposti.
Všechno začalo jako vždycky. V sobotu dopoledne jsme vyrazili na větší nákup, protože lednice už vypadala dost smutně a děti nás prosily o něco dobrého. Nechtělo se nám jezdit daleko, tak jsme zamířili do nejbližšího supermarketu. Takového toho běžného typu, kde najdete od pečiva po ponožky úplně všechno. Procházíme uličky, házíme do vozíku mléko, jogurty, nějakou zeleninu. Já se držím seznamu, manželka mezitím okukuje sezonní věci, jako jsou třešně, meruňky nebo právě jahody.
A pak přišlo ono osudové rozhodnutí. U regálu s ovocem byly vystavené krabičky s jahodami, krásně červené, na první pohled zralé, a taky pěkně drahé. Cena za krabičku skoro stovka, ale co, když už jsme tady, tak si je jednou za čas dopřejeme. Jenže než jsem stihl nějakou tu krabičku vybrat, manželka jednu z nich vzala, otevřela a vytáhla si jahodu. „Jen ochutnám, jestli jsou sladké,“ řekla naprosto nevinně a s úsměvem si jahodu strčila do pusy. Neřešil jsem to popravdě, sám jsem to v minulosti možná taky párkrát udělal. Ale v tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že tohle je možná trochu za čárou.
Pokračujeme v nákupu, nikdo si nás nevšímá, vybíráme další věci. Jahody jsme nakonec do košíku nedali, protože prý nebyly nic moc. Škoda peněz, prý. A tak jsme šli dál, směrem k pokladnám. Všechno šlo jako obvykle, až do chvíle, kdy jsme téměř stáli na řadě. Najednou k nám přistoupil pracovník ostrahy, jak se ukázalo. Slova se ujal hned a bez zbytečných okolků: „Dobrý den, dostal jsem hlášení, že jste si zboží otevřeli a konzumovali před zaplacením. Mohl bych vás poprosit, abyste šli se mnou?“ V tu chvíli jsem měl chuť se propadnout. Otočil jsem se na manželku, která zrudla jak rajče, a začala koktat, že to byla jen jedna, že jen chtěla vědět, jestli nejsou kyselé.
Šli jsme za ním do zázemí. Nic dramatického, žádné zamčené dveře nebo výslech, ale ta situace byla sama o sobě dost ponižující. Představte si to, kvůli jedné jahodě sedíte u stolu a vysvětlujete, že se nejednalo o krádež, ale jen o malý ochutnávací moment. Ochranka byla celkem klidná, ale zároveň neústupná. Prý je to porušení pravidel, a že by nám to mohli naúčtovat jako nezaplacené zboží, případně to řešit i s policií. Což by bylo absurdní, ale jak jsem tak na něj koukal, věřil bych mu to. Nakonec jsme se omluvili, manželka řekla, že si to neuvědomila, že netušila, že tím něco porušuje. Nabídli jsme, že krabičku samozřejmě zaplatíme, i když už jsme z ní ochutnali jen jeden jediný kus.
Situace se uklidnila. Muž z bezpečnostní služby byl nakonec celkem v pohodě, ale zdůraznil, že tohle se prostě nesmí. Omluvili jsme se ještě jednou, jahody zaplatili a mohli jít. Ale ten pocit trapnosti se mnou zůstal ještě dlouho. Nešlo ani tak o samotnou událost, spíš o to, jak rychle se něco naprosto běžného může změnit ve scénu, která vás zaskočí a zůstane vám v hlavě jako nepříjemná pachuť.
Od té doby si dávám větší pozor. Manželce už nic takového nedovolím. Raději ať si ty jahody odnese domů a ochutná až tam. A i když mě to stálo jen pár minut života a stovku za krabičku, kterou jsme vlastně nechtěli, trochu mi to otevřelo oči. Některé věci prostě nejsou tak nevinné, jak se zdají. A příště, když uvidím někoho, jak si u ovoce vybírá „jen tu nejsladší“, nejspíš si vzpomenu, jak jsme se kvůli jediné jahodě málem stali zloději.
