Článek
Letím na měsíc do Thajska. Potřebuju pauzu.“ První, co mě napadlo, bylo: a já? A děti? A práce? Ale nevyslovil jsem nic. Jen jsem tam seděl a zíral, jak se přede mnou bortí nějaká představa normálního běžícího systému.
Ne že bych jí to nepřál. Vážně ne. Vím, že toho má hodně. Že toho máme hodně oba. Že poslední roky jedeme jak parní stroj bez zastavení, bez dovolených, bez hlídání, bez ticha. Ale nějak jsem si myslel, že takhle „odpadnout“ nemůže ani jen jeden z nás. Ne že se jeden sbalí a zmizí na druhý konec světa s tím, že „nějak to zvládneš, vždyť jsi přece táta“. To je totiž přesně ten moment, kdy si člověk uvědomí, jak moc se někdy mluví o rovnosti, ale ve chvíli, kdy jde do tuhého, má každý úplně jinou startovní čáru.
Moje žena je skvělá máma. Vždycky byla. Ale taky byla pořád trochu duší jinde. Cestovatelka. Holka, co miluje volnost, oceán, kokosovou vodu a batoh na zádech. Zatímco já mám rád klid, řád, bezpečí. Postupně jsme si na sebe zvykli, usadili se, měli děti, koupili byt, začali splácet hypotéku. A já měl pocit, že teď už jedem na jedné lodi. Ale zjevně jsem si spletl moře.
Neřekla mi to nijak dramaticky. Spíš klidně. Že si to dlouho přála. Že si to zaslouží. Že teď, když jsou děti větší, to zvládnu. A že mi věří. A víte, co je na tom nejvtipnější? Ona mi fakt věří. Myslí si, že já to všechno nějak uřídím. Školka, škola, obědy, úkoly, moje práce, její práce, domácnost, nákupy, emoce. Já to možná fakt zvládnu. Ale to neznamená, že je to fér.
Protože zatímco ona bude někde na pláži, bude jíst mango a pít kávu s výhledem na oceán, já budu v šest ráno zvedat noční plínu a v osm se snažit zpoza monitoru pracovat, zatímco mi jedno dítě rozlije čaj na klávesnici a druhé bude plakat, protože nemá svoje oblíbené tepláky. A večer? Místo aby mě někdo objal a řekl „byl to náročný den, pojď si dát víno“, budu stát u dřezu a mýt nádobí s pocitem, že tohle je ten měsíc, kdy jsem dočasně svobodný otec. Bez dovolené. Bez odměny. Bez možnosti říct „teď si dám pauzu já“.
Neberte mě špatně. Já nejsem ten, kdo by tvrdil, že chlapi to mají těžší. Vím, kolik žen je vyčerpaných, kolik matek jede nonstop, kolik z nich má plné zuby stereotypu. Ale zároveň mám pocit, že se o mužích v podobné situaci mluví hrozně málo. Jako by bylo samozřejmé, že my to prostě dáme. Že se přizpůsobíme. Že se nehroutíme, protože nemáme na to nárok. A že bychom vlastně měli být vděční, že si naše žena konečně udělala čas pro sebe. Jenže já vděčný nejsem. Jsem smutný. Unavený. A trochu naštvaný.
Ne kvůli Thajsku. Ne kvůli kokosům. Ale kvůli tomu, že si o tom vlastně ani nepovídáme. Nebyla to debata. Nebyl to společný plán. Byl to hotový fakt. „Koupila jsem si letenky.“ A co teď s tím? Mám jí říct, ať neletí? Mám jí to zakázat? Nemůžu. Nechci. Ale zároveň se cítím jak v pasti. Jako ten, kdo zůstane s celou tíhou běžného provozu, zatímco druhý si na chvíli odpočine a pak se vrátí do voňavé domácnosti, do dětí, které mezitím odrostly o kousek dál, a k muži, který všechno zvládl. Protože musel.
Taky si někdy říkám, jestli bych já mohl udělat to samé. Vzít si měsíc. Zmizet. Nechat jí všechno na krku. A letět třeba do Norska. Chodit po horách. Dýchat ticho. Jenže neudělal bych to. Ne protože bych nechtěl, ale protože bych měl výčitky. A taky proto, že vím, co všechno by zůstalo viset ve vzduchu. Protože já nemám ten prostor být „jen tátou“. Pořád jsem i chlap, co má vydělávat, být silný, nebýt unavený. A já už někdy vážně nevím, kdo vlastně mám být.
Posledních pár nocí jsem nespal. Přemítal jsem. O sobě, o ní, o nás. O tom, co znamená partnerství. Jestli je to série kompromisů, nebo výměnný obchod, nebo něco, co by mělo fungovat i bez výčitek. A pak jsem si uvědomil jednu věc. Ona neodjíždí proto, že by mě neměla ráda. Ona odjíždí proto, že už neví, jak jinak se nadechnout. A to mě bolí možná víc než to, že tu budu sám. Protože to říká hodně nejen o ní, ale i o mně. O tom, že jsme si navzájem nedali dost prostoru. Že jsme se přestali slyšet.
Přemýšlím, co jí napíšu, až přistane. Jestli zprávu „hlavně si to užij“ myslím vážně, nebo je to jen zdvořilá fasáda. A zároveň cítím, že tenhle měsíc možná bude zlomový. Pro ni, pro mě, pro nás. Třeba zjistíme, že se nám po sobě stýská víc, než jsme čekali. A možná taky zjistíme, že jsme si za ty roky tolik přerostli přes hlavu, že už nevíme, jak na sebe mluvit. Možná budeme muset znova. Jinak. Pomaleji. Upřímněji.
Ale teď? Teď dávám prát čtvrtou várku prádla, připravuju svačiny, v hlavě počítám deadliny a snažím se neusnout ve stoje. A přitom si říkám, co kdyby tohle udělala moje máma tátovi? Co kdybych já jednou řekl našim dětem, že mizím na měsíc a ať se postarají? Vychováváme je v rovnoprávnosti, ale svět pořád funguje v rolích. A my v tom někdy hrajeme části, které jsme si nevybrali.
Zvládnu to. Nejsem si jistý jak, ale zvládnu. Děti mě budou milovat i bez dokonale sladěných outfitů. Obědy budou možná z mrazáku. A někdy se bude doma křičet a plakat. Ale taky se budeme smát, tulit a čekat, kdy přijde máma. A až přijde, budu tu stát já. Unavený. O krok dál. A připravený si jednou možná taky koupit letenku. Ne kvůli útěku. Ale kvůli rovnováze.
