Článek
Místo toho jen odvrátil pohled k monitoru a dál psal. Odešel jsem z jeho kanceláře s pocitem, že jsem celé ty roky byl jen jméno v tabulce. Sedl jsem si zpátky ke stolu a díval se na svoje ruce. Byly trochu roztřesené. Výpověď jsem plánoval dlouho, ale až teď, když jsem ji skutečně řekl, ve mně všechno spadlo.
Jako by se mi uvolnil prostor v hrudi, a zároveň se v něm objevila nejistota. Dělám správnou věc? Mám vůbec na to odejít? Budu mít nový příjem? Všechno jsem to věděl dopředu, měl jsem plán, ale i tak mě ta prázdnota po našem „rozhovoru“ zasáhla víc, než jsem čekal.
Ten den se se mnou moc lidí nebavilo. Ne snad schválně, spíš měli svou práci, svoje termíny, svoje starosti. Sbalil jsem si část věcí a řekl si, že zbytek nechám na příští dny. Už mě nic netlačilo. Byl jsem rozhodnutý. Když jsem večer odcházel z kanceláře, u dveří stálo ticho. Žádné přání hodně štěstí, žádné tak ať se ti daří. Možná jsem byl naivní, když jsem čekal aspoň nějakou stopu lidskosti.
Když jsem dorazil domů, cítil jsem zvláštní klid. Uvařil jsem si čaj, sedl si k oknu a díval se do ulic. Měl jsem pocit, že se mi otevřela cesta k něčemu novému. Že konečně můžu přestat čekat, až se něco změní samo od sebe.
A přesně v tu chvíli mi píplo na mobilu upozornění. Zároveň zavibroval telefon, protože to byla zpráva, která přišla do dvou různých aplikací najednou. Otevřel jsem ji. Psalo mi číslo, které jsem poznal okamžitě. Byl to šéf. Chvíli jsem jen zíral na obrazovku, než jsem otevřel konverzaci.
Napsal, že ho mrzí, jak rychlé to dnes bylo, a že si uvědomil, že jsme spolu vlastně nikdy neřešili moje budoucí možnosti. Že prý má pro mě něco, o čem nemohl mluvit před ostatními. Byla tam soukromá nabídka. Lepší pozice, vyšší plat, benefity. Navíc dodal, že mě nechce ztratit a že pokud bych byl ochotný se sejít mimo kancelář, rád by mi to vysvětlil podrobněji.
Seděl jsem nad tím a nevěděl jsem, co cítím. Najednou byl milý. Najednou věděl, že existuju. Najednou mu záleželo. Přitom ještě před pár hodinami se tvářil, jako bych jen donesl poštu.
Pár minut jsem tu zprávu četl pořád dokola. V hlavě se mi mísila podrážděnost s úlevou. Moje práce pro něj měla najednou větší hodnotu, než dával najevo celé měsíce. Vzpomněl jsem si na ranní meetingy, kdy se ani nepodíval mým směrem. Na večery, kdy jsme všichni zůstávali přesčas a on ani nepřišel poděkovat. Na chvíle, kdy jsem přinesl nový nápad a on jen mávl rukou. Najednou mě chtěl přesvědčit, že jsem pro něj důležitý.
Možná to myslel upřímně. Možná se lekl, že bude muset hledat náhradu. Možná si teprve teď uvědomil, že jsem držel tým pohromadě víc, než si připouštěl. Netuším. Ale seděl jsem u okna, čaj mi chladl v ruce a já měl pocit, že nejsem ochotný brát zpátečku jen proto, že si někdo vzpomněl pozdě.
Byl to zvláštní okamžik. V jednu chvíli jsem se cítil skoro polichocený. Přece jen to byla nabídka, o jaké jsem kdysi snil. V další chvíli mě to ale začalo znovu tížit. Připadalo mi, že ta nabídka přichází z nesprávného důvodu. Ne proto, že by mi věřil nebo že by si vážil mojí práce, ale proto, že ode mě něco potřeboval.
Celý večer jsem o tom přemýšlel. Byl to první večer po dlouhé době, kdy jsem opravdu cítil, že mám na výběr. Ne že musím přijmout cokoliv, co mi kdo dá, jen abych měl jistotu. Tentokrát jsem měl možnost říct ano i ne, a obojí bylo v pořádku.
Nakonec jsem mu odepsal až pozdě. Napsal jsem stručně, že si nabídky vážím, ale že jsem se už rozhodl odejít. A že mu děkuju za příležitosti, které jsem u firmy měl. Nepotřeboval jsem vysvětlovat víc. Nešlo o peníze ani o pozici. Šlo o to, jak se člověk cítí, když mu někdo ukáže hodnotu až ve chvíli, kdy se balí ke dveřím.
Když jsem zprávu odeslal, cítil jsem klid. Žádné chvění, žádná nejistota. Jen tiché vědomí, že jsem udělal něco pro sebe. Že jsem si poprvé po dlouhé době řekl, co chci, a nečekal, až mi to někdo nadiktuje. Ať už mě čeká cokoliv, bude to moje volba.
