Článek
Ale realita je jiná. Papírování, termíny, problémy se skladníky, neochotní zákazníci. A když se k tomu přidá šéf, který umí jen vyhrožovat, člověku se snadno stane, že jednoho dne prostě bouchne.
Ten den to bouchlo. A to pořádně.
Bylo kolem poledne, když ho v okrajové části města zastavila policejní hlídka. Všiml si jí už z dálky, ale neměl čas řešit, proč tam postávají. Rozvážel chlazené maso a měl skluz. Parkování s dodávkou nebylo nikde možné a navíc se mu zpozdil ranní závoz, což znamenalo jediné: další zákazník bude nepříjemný, možná to i nahlásí. A přesně to Martin nechtěl. Byl ve stresu, jaký si většina lidí neumí ani představit.
Zastavil tedy trochu nešikovně, vystrčil nohu z dodávky a ještě než se k němu stihl policista přiblížit, začal mluvit. A ne zrovna vybíravě.
„To jste se zbláznili, ne? Co tady vůbec stojíte? Já mám práci, chápeš? Lidi jako vy mi jen komplikují život!“ spustil na mladšího z dvojice, který ho vyzval k předložení dokladů. Martin mu je hodil na palubní desku a dál si mumlal cosi o buzeraci, o tom, že platí daně, že maká od nevidím do nevidím a oni si tu stojí s rukama v kapsách a buzerujou poctivý lidi.
Mladší policista trochu znervózněl. Možná ho Martinovým tónem zaskočil, možná měl špatný den i on. Každopádně si vyžádal posily tedy druhého kolegu, který zatím stál pár metrů opodál a něco zapisoval. Ten k nim přišel pomalu, s jistotou v krocích, a bez jediného slova si od kolegy převzal řidičák. Očima přejel jméno. A pak se zastavil.
„Pane Martínku?“ pronesl pomalu, skoro obřadně, s mírným údivem, který ale skrýval za profesionální klid. Martin nejdřív nereagoval. Nejspíš měl ještě v hlavě tu svou spršku, kterou chtěl pokračovat. Jenže pak si všiml očí toho policisty. A najednou mu zatrnulo.
„Pan… Šindelář?“ řekl nevěřícně, s hlasem, který byl najednou o poznání tišší. Srdce se mu na okamžik zastavilo. Tenhle hlas znal. Tu tvář taky. Učitel fyziky z gymplu, jeden z těch, kteří dokázali člověka rozsekat pohledem, ale zároveň si ho studenti podivně vážili. Přísný, ale spravedlivý. A hlavně nezapomněl. Ani po těch letech.
Policista si ho chvíli prohlížel. „No vida. To jsou náhody,“ řekl klidně. Nebylo v tom ani špetky ironie, ale ani přátelského úsměvu. Spíš jen konstatující věta. Martin popošel zpátky k autu a opřel se o dveře. Najednou měl pocit, že se mu podlamují kolena.
„Hele, já… promiň,“ procedil mezi zuby. „Měl jsem fakt náročný den. Nechtěl jsem být takový vůl.“ Věděl, že to zní hloupě. Ale byl upřímný. A hlavně ten pocit, že právě seřval bývalého učitele, který ho kdysi jako jediný podržel u maturity, když se mu sesypala celá chemie.
Učitel teď už policejní strážník ve službě nic neřekl. Vzal si doklady, zkontroloval je, zadal do systému, a pak mlčky napsal záznam o kontrole. Žádná pokuta, žádné další řešení. Vrátil mu papíry a s pohledem, který neprozrazoval téměř nic, řekl jen: „Příště méně emocí, Martine. Nejsme tu od toho, abychom si je vybíjeli navzájem.“ A odešel.
Martin zůstal sedět v autě ještě pět minut, než se vůbec dokázal nadechnout. Jako by mu někdo hodil na záda pytel plný kamení. Tolik let uplynulo. A přesto tohle setkání bolelo víc než většina hádek, které kdy v životě zažil.
Cestou zpátky se mu hlavou honily vzpomínky. Na fyziku ve druháku, kdy skoro propadl a tenhle chlap mu dal možnost dělat projekt navíc. Na chvíli, kdy ho potkal na chodbě a místo posměchu za špatnou známku se zeptal: „Je všechno v pohodě doma?“ Nikdy na to nezapomněl, i když se pak roky neviděli. Byl to jeden z mála dospělých, který se skutečně zajímal.
A teď? Teď se před ním choval jako arogantní idiot.
„Jak moc se člověk může změnit?“ ptal se sám sebe. A vlastně ani nechtěl znát odpověď.
Zastavil na benzínce a zavolal šéfovi, že bude mít ještě větší skluz. Na druhém konci se ozval křik a výčitky, ale Martin ho pustil jedním uchem tam a druhým ven. Potřeboval si dát kafe, sednout si, a chvíli jen být. Možná poprvé za dlouhou dobu měl chuť někomu napsat. A taky se omluvit.
Ještě ten večer našel na Facebooku profil s fotkou v policejní uniformě. Jméno sedělo. Napsal zprávu. Jednoduchou, stručnou.
„Dobrý večer, pane Šindeláři. Dnes jsem se choval neomluvitelně. Mrzí mě to. Děkuju za tenkrát i za dnes. Mějte se hezky. Martin.“
Dlouho nepřišla odpověď. Týden, dva. Pak mu v pátek v osm ráno cinkla zpráva. Jen jedno krátké: „Oceňuju to. Buďte na sebe opatrný. Všichni máme někdy den blbec.“
A to bylo všechno. Ale pro Martina to znamenalo víc než stovky slov. Možná poprvé za dlouhou dobu si připadal zase jako člověk. Ne jen jako kolečko v rozbitém systému. Ne jako rozvozce, na kterého každý jen řve.
Od té doby říká, že se snaží ovládat. Že lidi, co na někoho hned spustí sprchu vulgarit, možná zrovna prožívají něco, o čem nikdo neví. Ale taky že někdy je dobré se na chvilku zastavit. Protože nikdy nevíš, komu vlastně právě nadáváš.
