Článek
Vysněná příležitost
Když mi přišel e-mail s pozvánkou na pohovor, měla jsem pocit, že se mi splnil sen. Už dlouho jsem chtěla pracovat v té firmě. Měla skvělou pověst, moderní přístup a projekty, které mě bavily sledovat už zvenčí. Celý večer jsem seděla u počítače a pročítala jejich web, abych si připravila odpovědi na možné otázky. Dala jsem si záležet i na detailech. Nové sako, decentní šperk, natrénovaný úsměv před zrcadlem. Měla jsem pocit, že tentokrát to vyjde. Po tolika letech v jedné kanceláři jsem konečně cítila, že je čas udělat změnu.
Ráno jsem vstala dřív, než zazvonil budík. Nervozita mi nedala spát, ale byla to ta zdravá nervozita, co člověka žene dopředu. Uvařila jsem si silnou kávu a zopakovala si pár vět, které jsem si večer napsala do poznámek. V metru jsem seděla naproti odrazu ve skle a snažila se působit klidně. V hlavě jsem si říkala, že to je jen pohovor, že jsem připravená a nemám se čeho bát. Jenže někde hluboko ve mně bylo zvláštní napětí, které jsem neuměla pojmenovat.
Když jsem otevřela dveře, ztuhla jsem
Na recepci mě přivítala milá slečna, která mě dovedla ke dveřím do zasedačky. Ještě jsem se narovnala, zhluboka nadechla a s úsměvem vstoupila dovnitř. A pak jsem zůstala stát. U stolu, přesně naproti dveřím, seděl člověk, kterého jsem tam čekala nejméně. Můj bývalý šéf. Ten, který mi kdysi řekl, že na víc nemám. Ten, který mě po několika letech práce prostě nahradil někým jiným a ani se neobtěžoval mi poděkovat.
Bylo to, jako by se čas na chvíli zastavil. Všichni v místnosti se na mě dívali a já cítila, jak mi hoří tváře. On se tvářil klidně, možná trochu překvapeně, ale hned zase nasadil profesionální výraz. Pozdravil mě neutrálním tónem, jako by se nic nestalo. Usedla jsem na židli naproti němu a snažila se soustředit na ostatní členy komise. Ale všechno ve mně křičelo. Vzpomněla jsem si na všechny ty dny, kdy jsem kvůli němu zůstávala v práci do noci, na ten pocit nespravedlnosti, když mě před ostatními ponižoval. A teď měl on rozhodovat o tom, jestli dostanu práci, po které tolik toužím.
Snažila jsem se udržet klid
Když se mě začali ptát, odpovídala jsem co nejlépe. Ale cítila jsem, že to nejsem já. Každá věta mi zněla cize, každý úsměv byl křečovitý. V jeho přítomnosti jsem se nedokázala uvolnit. Měla jsem pocit, že mě hodnotí podle minulosti, ne podle toho, jaká jsem teď. Zvládla jsem to celé bez jediné chyby, alespoň navenek. Jenže když jsem odcházela, věděla jsem, že z toho nic nebude. Ten pohovor jsem neprohrála kvůli nedostatku zkušeností, ale kvůli něčemu, co jsem nemohla ovlivnit. Kvůli minulosti, kterou jsem si s sebou nesla, i když jsem se ji snažila nechat za sebou.
Seděla jsem v tramvaji a dívala se z okna. V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek. Proč zrovna on? Proč zrovna teď, když jsem si tolik přála nový začátek? Napadlo mě, že možná vesmír ví, co dělá. Že to není náhoda, ale zkouška. Možná mi tím chtěl připomenout, že některé věci musím nejdřív uzavřít, než se posunu dál. Že dokud budu mít v sobě ten pocit křivdy, budu ho potkávat znovu a znovu, jen v jiných podobách.
Nečekané vyústění
Za pár dní mi přišel e-mail. Nepřijali mě. Napsali, že pozici obsadili jiným kandidátem, ale že děkují za můj čas. Byla jsem zklamaná, ale zároveň se mi zvláštně ulevilo. Po čase jsem zjistila, že ten bývalý šéf z firmy brzy odešel. A já si našla jinou práci, úplně jinde, v menším týmu, kde jsem se cítila respektovaná a v klidu. Možná jsem tehdy měla projít tím pohovorem právě proto, abych pochopila, že můj „sen“ nebyl tím, co mělo být moje.
Kdykoli si na ten den vzpomenu, cítím vděčnost. Ne za to, že mě odmítli, ale za to, že jsem to zvládla. Že jsem se neotočila a neutekla, i když se mi chtělo. Někdy nás život postaví před situace, které mají jediný cíl. Ukázat nám, jak daleko jsme došli. A že i když se minulost znovu objeví v těch nejméně vhodných chvílích, už nás nemusí ovládat.
Petra, 32 let, Brno
