Článek
A přišlo něco, co jsem nečekala – úleva. Nemusím do té šedivé kanceláře, nemusím se nutit do úsměvu. Poprvé po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí. Jenže to bezpečí se mi stalo pastí. Během mateřské se firma zrušila a možnost návratu zmizela. Na pracák jsem nechtěla, životopisy jsem sice napsala, ale nikdy neodeslala. Čím víc se blížil konec rodičovské, tím víc jsem se dusila. Tak jsme si řekli, že by bylo hezké mít druhé dítě. Stejně jsme to plánovali. Jen o něco dřív.
Začarovaný kruh
Druhé těhotenství proběhlo hladce. Všichni kolem gratulovali, že děti budou věkově blízko. Ale uvnitř mě hlodal strach. Co bude, až vyrostou? Co bude, až už nebudu mít žádnou omluvu zůstat doma? Manžel to tehdy moc neřešil. Pracoval, nosil peníze, večer si lehl k televizi. Já se starala o všechno ostatní. Fungovalo to. Navenek.
Třetí dítě přišlo neplánovaně, ale nečekala jsem s tím. Ani sama před sebou jsem si nechtěla přiznat, že mě ta zpráva vlastně uklidnila. Věděla jsem, že mám další roky „pokryté“. Nemusím na pohovory, nemusím nic měnit. Jenže manžel to viděl jinak. Neřekl to nahlas, ale najednou nebyl tak veselý. Začal se ptát, kdy se vrátím do práce, že tři děti uživí těžko sám.
Mlčet a hlavně vydržet
Snažila jsem se dělat, že je všechno v pořádku. Vyhýbala jsem se řečem o budoucnosti. Jenže čas běží a nejmladšímu už jsou skoro dva. Manžel přišel s tím, že bych mohla nastoupit aspoň na částečný úvazek. Nebo začít něco hledat. Jenže já jsem se mezitím úplně odpojila. Neumím si představit, že bych měla být někde mezi lidmi, být „užitečná“, něco předstírat.
Čtvrté dítě přišlo vlastně jako poslední záchrana. Byla jsem unavená, ale zároveň jsem to brala jako šanci získat ještě čas. Manžel byl naštvaný. Řekl, že už toho má dost. Že si připadá jako chodící bankomat. Že místo partnerky má doma ustrašenou hospodyni, co se mu bojí podívat do očí. Neodpověděla jsem mu. Jen jsem brečela.
Ztracená mezi plínami a výčitkami
Někdy mám pocit, že mi ten život utekl mezi rukama. Vždycky jsem byla ta hodná. Ta, co nezlobí, nepije, netráví večery venku. Ale v hloubi duše jsem jen nechtěla být nikde, kde bych mohla selhat. Těhotenství a mateřství mi dávaly alibi. Jsem přece doma s dětmi. Dělám to nejlepší, co můžu. Nebo ne?
Jenže i děti rostou a začínají vnímat. Vidí, že se táta se mnou nebaví jako dřív. Že doma není klid. Nejsem hysterická ani líná. Jen mám pocit, že jsem se do světa venku už nevratně nevešla. Že jsem se za ty roky stala někým jiným, méně sebevědomým, víc zlomeným. A že každý nový porod byl ve skutečnosti útěk, ne nový začátek.
Nevím, co bude dál
Psychologii jsem vždycky četla jen v časopisech. Nikdy bych si nepřipustila, že bych mohla mít problém. Ale poslední měsíce přemýšlím, jestli bych neměla někam zajít. Někdo by mi možná řekl, že to není normální – rodit děti ze strachu z návratu do práce. Ale ono to nebylo plánované. Jen se to stalo. Po čtvrté už tomu těžko říct náhoda.
Manžel teď mluví o tom, že si potřebuje odpočinout. Že pojede na týden sám pryč. A já sedím v kuchyni, koukám na plný dřez a přemýšlím, kdy se to celé takhle zvrtlo. Nikdy jsem nechtěla žít jako někdo, kdo se bojí změny. A přitom jsem si ji udělala hlavní náplní života.
