Článek
Když ke mně moje dcera přišla se sklopenou hlavou a sešitkem v ruce, hned jsem věděla, že je zle. „Mami… dostala jsem poznámku.“ Podívala jsem se na ni. Tvářila se provinile, ale zároveň se jí v očích blýskalo. To nebyl výraz dítěte, které se stydí. To byl výraz dítěte, které je na sebe tajně pyšné. A v tu chvíli mi došlo, že tahle poznámka nebude jen tak ledajaká. Co se asi stalo? Připravila jsem se na nejhorší. Poprala se? Odpověděla učitelce s drzostí? Vyrušovala v hodině? Otevřela jsem poznámkový sešit a začala číst. A v tu chvíli mi spadla brada.
Poznámka, kterou jsem nečekala
„Vaše dcera se během vyučování postavila a oznámila, že nemůže dál poslouchat nesmysly, které říkám. Poté prohlásila, že některé věci ve výuce jsou zastaralé a zavádějící, a začala své tvrzení dokazovat. Po několika minutách diskuze odmítla uznat chybu a trvala na své pravdě. Prosím o váš kontakt kvůli konzultaci.“
Přelétla jsem poznámku ještě jednou. A pak znovu. Nemohla jsem si pomoct, ale koutky mi začaly cukat. „A co přesně jsi řekla?“ zeptala jsem se dcery, která nervózně přešlapovala. Podívala se na mě a pak vítězně zvedla bradu. „Řekla jsem, že Edison nevynalezl žárovku, že to byl Tesla. A že to učí špatně.“ Zamrkala jsem. „Počkej… ty jsi opravila učitelku?“ „Ano. A pak jsme se začaly hádat, protože jsem měla pravdu a ona nechtěla uznat, že se spletla.“
Rozdíl mezi drzostí a odvahou
V tu chvíli jsem si musela dát ruku před pusu, abych se nerozesmála. Jak si troufla opravit učitelku? Doma jsme vždycky vedli děti k tomu, aby si ověřovaly informace. Aby nepřijímaly všechno automaticky jen proto, že to řekne autorita. Ale nenapadlo mě, že to povede až k tomu, že se moje dcera postaví v hodině a začne opravovat výklad. Zhluboka jsem se nadechla. „Dobře… A byla jsi si stoprocentně jistá, že máš pravdu?“ „Ano!“ odpověděla nadšeně. „Dokonce jsem jí chtěla ukázat důkaz na telefonu, ale řekla, že ji nezajímá, co říká Google.“
„Takže jsi se prostě rozhodla, že se budeš hádat, protože ona je učitelka?“ „Ano.“ A v ten moment jsem měla chuť učitelce zatleskat. Většina rodičů by možná reagovala tak, že by dítěti domluvila, že se nemá hádat s učiteli. Ale já jsem věděla jedno. Moje dcera nebyla drzá. Nebyla neuctivá. Jen se odmítla smířit s tím, že jí někdo říká nesmysl. A já bych si přála, aby takových dětí bylo víc. Protože svět nepotřebuje lidi, kteří jen tiše poslouchají a dělají, co se jim řekne. Svět potřebuje lidi, kteří umí přemýšlet.
Čekalo mě překvapení
Rozhodla jsem se, že do školy zavolám a domluvím si schůzku. Chtěla jsem slyšet verzi učitelky. Když jsem tam přišla, čekala jsem nabručenou ženu, která si bude stěžovat, že moje dcera narušuje výuku. Ale místo toho mě přivítala usměvavá paní, která jen pokrčila rameny. „Vaše dcera je chytrá. A má odvahu říct, co si myslí. To je dobrá vlastnost. Ale někdy je třeba se naučit, jak s tím zacházet správně.“ Zůstala jsem na ni koukat. „Takže ji nepotrestáte?“
“ Jen jí vysvětlím, že ve škole nejde o to, kdo má pravdu, ale o způsob, jak se diskutuje.“ A v tu chvíli jsem pochopila, že moje dcera má štěstí na učitelku, která chápe rozdíl mezi drzostí a kritickým myšlením. A tak jsem se usmála a řekla: „Děkuji.“ Ten den mi moje dcera ukázala něco důležitého. Někdy je potřeba říct nahlas, když něco není správně. Někdy je dobré se ozvat. A hlavně – děti bychom neměli učit jen poslušnosti. Měli bychom je učit myslet. A za to jí dnes tleskám já.
