Článek
Sedím v kuchyni a poslouchám, jak máma vyslýchá moji dceru ohledně její poslední trojky z matematiky. „Jak je možné, že nemáš jedničku? Musíš se víc snažit!“ Anička má slzy v očích a já cítím, jak ve mně roste vztek. Přesně takhle to bylo, když jsem byla malá já.
Vždycky jsem si slibovala, že své děti nebudu stresovat známkami. Že jim dám prostor růst, objevovat své silné stránky, učit se z chyb. Jenže máma, jejich babička, to vidí jinak. Pro ni jsou jedničky měřítkem úspěchu, a cokoliv horšího znamená selhání.
„Mami, prosím tě, nech to být,“ říkám už poněkolikáté. „Anička se snaží. Matematika ji prostě tolik nebaví, ale je skvělá v angličtině a výtvarce.“ Máma jen protočí oči. To ji neuživí. Potřebuje mít samé jedničky, jinak se nikam nedostane.“
Vzpomínám si na své dětství. Na večery strávené nad učebnicemi, na slzy kvůli dvojce, na věčný strach ze zklamání. Byla jsem premiantka, ale za jakou cenu? Dodnes mám noční můry o testech a zkouškách, i když už je mi dávno přes třicet.
Minulý týden přišel Tomáš, můj druhorozený syn, s dvojkou z přírodopisu. Než stihl vysvětlit, že to bylo za krásnou prezentaci o motýlech, kterou připravil s nadšením a láskou, máma už spustila své obvyklé kázání. „Za mých časů by tohle neprošlo. Musíš mít jedničku!“
Jenže svět se změnil. Dnes nejsou důležité jen známky, ale především schopnost myslet, být kreativní, umět spolupracovat. Moje děti možná nemají samé jedničky, ale umějí prezentovat své nápady, nebojí se ptát a hlavně – milují učení se novým věcem.
„Víš, co mi řekla Aniččina učitelka?“ snažím se mámě vysvětlit. Že je úžasné, jak se nebojí udělat chybu. Jak se aktivně zapojuje do diskusí. Že má vlastní názor. Máma jen mávne rukou. „To jsou moderní výmysly. Za nás se známkovalo a bylo to dobře.“
Jenže bylo? Kolik mých spolužáků nenávidělo školu právě kvůli tomuhle tlaku? Kolik z nich se přestalo učit, protože měli pocit, že nikdy nebudou dost dobří? A kolik z nich dodnes bojuje s pocitem méněcennosti kvůli špatným známkám?
Nedávno jsem našla Aniččin deník. Psala v něm o tom, jak se bojí jít k babičce, když dostane horší známku. Jak ji bolí břicho před testem z matematiky. Jak závidí kamarádce, jejíž rodiče říkají, že hlavní je se snažit a poučit se z chyb.
To byl moment, kdy jsem se rozhodla, že musím zasáhnout. Svolala jsem rodinnou schůzku – já, manžel, děti a máma. Vysvětlila jsem jí, jak její přístup dětem ubližuje. Ukázala jsem jí moderní výzkumy o tom, jak stres ze známek může negativně ovlivnit učení.
Podívej, říkám mámě, Anička možná není jednička z matematiky, ale víš, že si sama založila čtenářský klub ve třídě? Že pomáhá spolužákům s angličtinou? A Tomáš? Ten sice občas přinese dvojku, ale jeho prezentace o motýlech byla tak dobrá, že ji učitelka použije jako vzor pro další třídy.
Máma poslouchá, ale vidím, že je to pro ni těžké. Celý život věřila, že jedničky jsou cestou k úspěchu. Že přísnost je láska. Že tlak na výkon dětem pomáhá. Babi, řekla najednou Anička, „já se vážně snažím. Ale když se bojím udělat chybu, nemůžu se nic nového naučit. A já se chci učit. Jen… jinak.“
Vidím, jak mámě měkne výraz. Možná poprvé slyší, co její tlak na známky skutečně způsobuje. Možná poprvé vidí, že existuje i jiná cesta. Píšu to pro všechny rodiče a prarodiče, kteří lpí na známkách, a také pro všechny děti, které se bojí přiznat, že nejsou perfektní. A hlavně pro všechny, kdo věří, že učení má být radost, ne stres.
Protože na konci dne není důležité, jestli má dítě v žákovské knížce jedničky nebo dvojky. Důležité je, jestli má chuť objevovat svět. Jestli se nebojí ptát. Jestli věří, že chyby jsou součástí učení.
A možná, jen možná, i moje máma to jednou pochopí.
