Článek
Těšila jsem se jako malé dítě
Na firemní večírek jsem se chystala celé dva týdny. Po čtyřicítce už člověk není zvyklý trávit večery v hlučných barech, ale tahle akce byla výjimečná. Po dvou letech pandemie, home officů a Teams hovorů jsme se konečně měli všichni potkat osobně. Těšila jsem se, že si popovídáme, že se zase budu cítit součástí týmu.
Koupila jsem si nové šaty. Elegantní, ale ne přehnané. Nalakovala nehty, nechala se ostříhat a po dlouhé době jsem si připadala hezky. Když jsem přišla do hotelového salonku, kde se večírek konal, cítila jsem se jistě. Byla jsem připravená užít si to naplno.
Kolega, se kterým jsem si rozuměla
V práci jsem nikdy nebyla typ, který by vyhledával drby nebo flirtoval. Ale s jedním kolegou jsme si rozuměli víc než s ostatními. Smáli jsme se stejným věcem, občas mi pomohl s úkoly, když jsem nestíhala. Říkala jsem si, že mezi námi je taková ta přirozená sympatie.
Ten večer ke mně přišel hned po příchodu. Nabídl mi drink, povídali jsme si. Bylo to milé. Měla jsem radost, že si všiml, že jsem se snažila vypadat hezky. Tančili jsme, smáli se, a já na chvíli zapomněla, že zítra zase musím být ta zodpovědná projektová manažerka, která drží tým pohromadě.
Nevinné poznámky
Když se večer posunul a pár lidí už odpadlo, zůstali jsme u baru jen ve čtyřech. Kolega si dal další pivo a začal být upovídanější. Měla jsem pocit, že se bavíme přátelsky do chvíle, než začal nahlas komentovat, jak jsem se „vyfintila“.
Zasmála jsem se, ale nebylo mi to příjemné. Všichni se otočili a on pokračoval: že prý bych mohla dělat reklamu na firmu, když si konečně vezmu něco jiného než svetr. Smích u stolu mě píchl jako jehla. Cítila jsem, jak mi rudne obličej.
Místo komplimentu trapas
Chtěla jsem to obrátit v legraci, ale on nepřestal. Přidával další poznámky, jak jsem prý „dneska mimořádně snaživá“ a jestli jsem se oblékla tak kvůli vedení. Lidé kolem se smáli, ale já měla chuť zmizet.
Celý večer jsem si dávala pozor, abych se chovala slušně. A nakonec to vypadalo, že jsem si přišla pro pozornost. Přitom jsem jen chtěla zapadnout, být jednou součástí kolektivu, který se vždycky jevil přátelsky.
Cesta domů s těžkým pocitem
Když jsem odcházela, on se mi snažil ještě zastavit a „vysvětlit“, že to myslel jen jako vtip. Ale já jsem měla co dělat, abych zadržela slzy. Cestou domů jsem seděla v nočním autobuse, kolem ticho a tma, a já přemýšlela, proč se mě něco tak malého dokáže dotknout. Možná proto, že jsem se opravdu snažila. A místo uznání jsem dostala posměch.
Ráno jsem přišla do práce s rozhodnutím, že se budu tvářit, že se nic nestalo. Jenže hned po příchodu jsem slyšela kolegyně, jak si mezi sebou špitají. Někdo zřejmě o večírku natočil video, které se dostalo do našeho skupinového chatu. Na záznamu jsem byla já, jak se směju, zatímco on něco vtipkuje. Všichni se bavili.
K smíchu
V ten moment jsem se cítila malá a trapná. Jako by se celá moje snaha o nový začátek obrátila proti mně. Kolegové mě nechtěli ztrapnit, ale zároveň nikdo neřekl dost. Všichni se smáli, protože bylo snazší se přidat než mlčet.
Přemýšlela jsem, jestli to mám řešit. Jít za HR? Udělat scénu? Ale nakonec jsem to nechala být. Možná i proto, že jsem nechtěla být „ta, co všechno bere moc vážně“. Jenže vnitřně to se mnou zůstalo.
Tichá změna
Po tom večeru jsem se začala chovat jinak. Přestala jsem chodit na neformální akce, přestala sdílet osobní věci. Dělám si svou práci, usmívám se, ale mezi mnou a ostatními vznikla zeď. Možná jsem si ji tam postavila sama, ale cítím se v ní bezpečněji.
Někdy si říkám, že to možná opravdu přeháním. Že to byl jen jeden večer a pár hloupých poznámek. Ale pak si vzpomenu, jak jsem se cítila, když jsem stála u toho baru. A vím, že už nikdy nechci, aby mě někdo rozesmál na můj účet.
Lekce, kterou jsem nečekala
Možná to celé bylo jen malé ponaučení. O tom, jak snadno se dá zkazit něco, co mělo být příjemné. A jak důležité je umět se ozvat, i když se člověk bojí, že bude za „problémovou“.
Firemní večírek mi měl připomenout, že jsme tým. Ale ukázal mi spíš to, že respekt není samozřejmost. A že sebevědomí se nebuduje tím, že se snažíte zapadnout, ale tím, že víte, kdy se postavit sami za sebe.
