Článek
Lucie dnes pracuje v oboru, který ji baví, a o zkušenosti z minulosti mluví s odstupem. Přesto přiznává, že kdyby neměla dobré kontakty, asi by tehdy neuspěla. Bylo jí šestadvacet, když hledala novou práci. V předchozím zaměstnání končila kvůli restrukturalizaci oblíbené slovo pro to, že člověk najednou ztratí jistotu, protože někomu nahoře nesedí čísla v tabulce. Brala to ale jako příležitost, ne jako tragédii. Měla pocit, že má co nabídnout, životopis v pořádku, reference dobré a chuť učit se novým věcem taky nechyběla.
„Našla jsem inzerát na pozici, která mě hodně zaujala. Kombinace administrativy a marketingu, příjemné pracovní prostředí, menší firma ideál. Odeslala jsem životopis a za dva dny mi volali, že mě zvou na pohovor. Měla jsem z toho dobrý pocit,“ říká. Připravila se pečlivě, prošla si webovky firmy, přečetla si pár článků o jejich aktivitách a přemýšlela, čím by mohla zaujmout. O to víc ji pak překvapilo, co přišlo.
Už od prvního okamžiku cítila, že není vítaná. Sekretářka, která ji přišla vyzvednout na recepci, se na ni sotva podívala a celou cestu mlčela. V zasedačce pak čekali dva muži, zřejmě jednatelé nebo vedoucí oddělení, a jedna mladá žena. Nepodali jí ruku, nezeptali se, jestli si chce odložit, neprohodili ani jednu zdvořilostní frázi. Jen kývli a začali s otázkami. Suchými, nezáživnými, bez špetky zájmu.
„Připadalo mi, jako by mě tam někdo poslal omylem. Odpovídala jsem na dotazy, ale nedívali se na mě, přerušovali mě, působili znuděně. V jednu chvíli se mě dokonce jeden z nich zeptal, jestli si opravdu myslím, že zvládnu všechny požadované úkoly. Přitom jsem měla téměř totožnou pracovní náplň v minulém zaměstnání. Nepůsobilo to jako seriózní pohovor, spíš jako formalita, kterou si chtěli odbýt,“ vypráví Lucie.
Cítila se hloupě. S každou další minutou měla menší chuť snažit se někoho přesvědčovat, že stojí za to. Říkala si, že nemá cenu se nutit do něčeho, kde ji očividně nechtějí. Až v závěru pohovoru padla poznámka, která všechno změnila. „Mimochodem, jen pro úplnost, tuhle pozici mi doporučila paní Hrubá, spolupracovala s vámi před rokem na tom charitativním projektu. Říkala, že znáte její práci a že by vás to mohlo zajímat,“ dodala Lucie, už téměř bez zájmu, spíš jen jako doplnění.
A najednou to bylo, jako by někdo v místnosti přepnul kanál. Výrazy ztuhly. Jeden z mužů se narovnal, druhý si sundal brýle a poprvé se na ni opravdu podíval. Mladá žena se usmála, i když trochu nervózně. Začali se ptát jinak. S respektem. Zajímali se o detaily její předchozí práce, chtěli slyšet víc. Nabízeli kafe, ptali se, jestli nechce vodu. Atmosféra se otočila o sto osmdesát stupňů.
„Byla jsem z toho v šoku. Celou dobu jsem pro ně byla nikdo, dokud nezjistili, že mě zná někdo, koho si oni váží. Nechci znít naivně, vím, že kontakty v životě fungují. Ale tohle byl až bizarní obrat. Najednou to vypadalo, že by mě nejradši přijali hned. Byla jsem v rozpacích, protože mi bylo jasné, že kdybych se na začátku nezmínila, nejspíš bych odcházela s tím, že se mi ozvou a nikdy bych už o nich neslyšela,“ říká Lucie.
Z firmy se jí později opravdu ozvali, nabídku dostala a nakonec ji i přijala. Práce samotná jí vyhovovala, kolektiv byl v pohodě, ale ten zážitek z pohovoru jí dlouho ležel v hlavě. Dnes už se tomu směje, ale tehdy cítila hlavně zklamání. Nejen z nich, ale z celého principu, na kterém to funguje.
„Nechci si stěžovat, nakonec jsem dopadla dobře. Ale pořád mi přijde smutné, jak rychle si někteří udělají obrázek, aniž by se snažili člověka poznat. A jak rychle ho pak změní, když se objeví nějaké jméno, které znají. Je to takové to ‚Aha, vy znáte někoho důležitého? Tak to jste vlastně fajn‘. Jenže to člověku na začátku moc nepřidá.“
Lucie dnes pracuje jinde, ale na tu zkušenost si občas vzpomene. A kdyby měla dát někomu radu? Asi by to nebyla žádná šablona typu „buďte autentičtí“ nebo „buďte připraveni“. Spíš prosté nenechte se rozhodit, když to nejde podle plánu. A nezapomínejte, že někdy záleží víc na tom, koho znáte, než co umíte. Což je smutné, ale pořád bohužel aktuální.
