Článek
Tenkrát jsem strávila dopoledne u plotny. Dělala jsem svíčkovou. S knedlíky. Poctivý vývar. Dezert jsem taky zvládla, klasickou bábovku. Všechno podle receptu mojí babičky. Snažila jsem se na maximum. Když přišla rodina, měla jsem dobrý pocit. Děti se hned pustily do knedlíků, tchyně pochválila dekoraci a tchán… se zarazil.
„No,“ řekl po chvíli ticha a dvou soustech. „Tohle mi připomíná školní jídelnu. Taková ta svíčková, co ji dělají na kila.“
V tu chvíli jako by mi někdo vypnul zvuk v místnosti. Všichni ztichli. Manžel se na něj podíval, pak na mě, ale už bylo pozdě. Nešlo to vzít zpátky. Věděla jsem, že to nemyslel zle. Tchán je ten typ, co říká věci, jak ho napadnou. Ale stejně to zabolelo.
Nepřekvapivě jsem po obědě zmizela do ložnice. Neplakala jsem, ale mrzelo mě to. Možná víc, než bych čekala. Člověk si v sobě nese staré nejistoty a tohle byl přesně ten moment, kdy vyplavou na povrch. Jako když se snažíte udělat dojem, a místo toho se vám připomene, že to pořád nestačí.
Manžel přišel za mnou a objal mě. „Tati někdy mele nesmysly,“ řekl. „Ale já vím, kolik sis s tím dala práce.“
A pak dodal větu, která všechno změnila: „Hele… co kdybych teď vařil já? Víš, že mě to vlastně baví.“
Od té doby skutečně vaří. Ne vždycky je to mistrovské dílo, ale má z toho radost. A co je zvláštní? Tchán teď pokaždé všechno pochválí. Netuším, jestli to dělá úmyslně, nebo jestli mu mužova kuchyně opravdu víc sedne. Ale mně je to jedno. Ubylo mi práce, neřeším zraněné ego, a hlavně máme doma klid.
A když se mě někdo zeptá, proč nevařím, odpovím s úsměvem: „Protože u nás to chutná jako doma. Ne jako ve školní jídelně.“
