Článek
Jenže poslední dobou mám pocit, že tohle mávání rukou se z nás už tak nějak očekává. Že je normální, když se na vás prodavačka podívá skrz, jako byste nebyli. Že je normální stát u pultu, čekat, a přitom cítit, že tam tak trochu překážíte.
Byla jsem jen nakoupit. Nic výjimečného. Malé město, malé potraviny, nic, co by stálo za článek, kdyby se to nestávalo pořád. Vstoupím, pozdravím. Odpověď žádná. Dívka za pokladnou zůstane zabořená do mobilu. Druhá se směje něčemu s kolegyní. Připadám si, že jsem si spletla dveře. Jako bych tam neměla co dělat. Beru si košík, tiše si vybírám, snažím se nevadit. A přitom mě to už v tu chvíli začne hlodat. Proč to tak je? Proč se z obyčejné interakce mezi lidmi stává nepříjemný zážitek?
Nejde o nic velkého. Žádný křik, žádné urážky, žádný konflikt. Jen to tiché, přehlížející nic. Ta drobná gesta, co signalizují: nejsi důležitá. Nezajímáš mě. Nemusím ti ani poděkovat, ani se na tebe podívat. A pak přijde ten moment – vytáhnu peněženku. Začnu skládat nákup na pás. A najednou se stane zázrak. Úsměv. „Máte věrnostní kartu?“ Změna tónu. Oční kontakt. Jakoby má přítomnost nabrala hodnotu. Jakoby ze mě najednou byl někdo.
A já v tu chvíli cítím trapnost. Vůči sobě. Protože mi to vadí. Protože přemýšlím, jestli si to neberu moc osobně. Ale zároveň vím, že to není v hlavě. Že ten kontrast je reálný. Že být „zákazník“ je něco jiného než být „člověk“. A že úsměv, který dostávám, není lidský, ale transakční.
Tahle maličkost, která se stala v obchodě, se ve mně usadila. Ne kvůli jednomu nákupu, ale kvůli tomu, jak často se podobné věci dějí. V lékárně. Na poště. V kavárně. Ve fast foodu. Na recepci. Všude tam, kde by stačilo pár vteřin vnímavosti, ale kde se lidé místo toho naučili spíš ignorovat. Nejde přitom o to, že by se k vám měli lísat, být přehnaně milí. Jen… prostě vidět vás. Pozdravit. Neodvracet se. Nechat vás domluvit. Dát najevo, že nejste obtíž.
Pamatuju si, jak mi máma říkala: „Vždycky se chovej hezky k lidem, kteří tě obsluhují. Je to těžká práce.“ A já to dělám. Opravdu. Neřvu, čekám, když je fronta. Vím, že za kasou nesedí roboti. Ale proč mám stále častěji pocit, že tahle ohleduplnost je jednostranná? Že jakmile nic nechci, nic nekupuju nebo jen „koukám“, přestávám být hodná pozornosti?
Nejvíc mě zarazilo, když jsem o tom jednou mluvila s kamarádkou a ona mi řekla, že už se naučila předstírat, že jí to nevadí. Že se dívá stranou, že si nasazuje sluchátka, aby neslyšela ten tón. A já si uvědomila, že dělám totéž. Že jsme si zvykli přizpůsobit se nevlídnosti. Jako by byla běžná. Jako by to tak mělo být.
A pak jednou přijdu do úplně jiného obchodu, do malé samoobsluhy na kraji města, a tam mě paní u vchodu přivítá, jako bych byla poslední člověk na světě, kterého ten den chtěla vidět. Usměje se, řekne, že jestli něco potřebuju, ať se ozvu. Nevtíravě. Ne hraně. Prostě normálně, lidsky. A najednou je ten nákup jiný. Nejen že odcházím s rohlíky a jogurtem, ale i s pocitem, že ještě existují místa, kde člověk není neviditelný. Kde se nepotřebuje „osvědčit“ peněženkou.
Tohle není výčitka všem prodavačkám světa. Je mi jasné, že mají těžké směny, otravné zákazníky, mizerné platy. Ale z toho přece neplyne, že si to máme vyrovnávat jeden na druhém. Že přestane fungovat obyčejné lidské gesto. Že se přestaneme vnímat jako lidi a začneme se dělit jen na ty, co „obsluhují“, a ty, co „platí“.
Dlouho jsem přemýšlela, proč mě tohle téma vůbec tolik bere. Proč mi jeden chladný pohled zůstane v hlavě celý den. A došla jsem k tomu, že je to asi proto, že v těch krátkých setkáních s cizími lidmi se vlastně odehrává kus každodenního světa. A když je v tom světě chlad, lhostejnost nebo výsměch, začne se ten chlad dostávat i do nás. Po malých dávkách. Ne že by nás zničil. Ale pomalu nás otupuje.
Chtěla bych svět, kde člověk nemusí být šťastný, veselý a usměvavý pořád. Ale kde se i v únavě dá být slušný. Kde se i v blbém dni dá říct „dobrý den“ a „na shledanou“ bez znechucení. Kde se člověk nepromění v člověka až ve chvíli, kdy má v ruce platební kartu.
Možná to zní malicherně. Ale když se tyhle drobnosti sečtou, dělají z měst a vesnic místa, kde je radost být – nebo kde se radši díváme do země. A já nechci žít v místě, kde se musím připravovat na chlad. Chci žít tam, kde se lidi vidí. I když si zrovna nic nekupují.
