Článek
Nic jsme neřešili, chtěli jsme si hlavně odpočinout a být spolu. Už na letišti jsme si slíbili, že tohle bude týden jen pro nás, bez práce, bez stresu, bez řešení blbostí.
Jenže hned první den jsem si všiml, že se Jana nějak drží zpátky. Na pláži si lehla pod slunečník, na rozdíl ode mě nešla hned do moře, a hlavně odmítla se fotit. Nejdřív jsem si z toho nic nedělal. Říkala, že se necítí, že je rozcuchaná, že jí není dobře. Ale druhý den, třetí den… pořád to samé.
„Zlato, pojď si udělat fotku u té palmy, světlo je skvělé,“ zkoušel jsem to. „Já radši ne, necítím se dneska úplně dobře,“ odpověděla. Ne že by se hádala. Byla milá, pořád se smála, povídali jsme si. Ale jak šlo o fotky, najednou z ní byla jiná osoba. Uzavřená. Nepřístupná.
Začal jsem být trochu podrážděný. Vždyť přece ví, že rád fotím. A že mi na těch společných snímcích záleží. Vždycky jsme si z cest odváželi album plný momentek. Teď nic. Dokonce jsem si začal říkat, jestli v tom není něco víc. Třeba se nechce ukazovat v plavkách, nebo že má nějaký problém se mnou. Možná se jí nelíbím, říkal jsem si. Možná si něco vyčítá. A pak přišel den odletu.
Seděli jsme v letištní hale a ona šla na toaletu. V tu chvíli se ke mně přitočila paní, co s námi bydlela v hotelu. „Vaše přítelkyně je hrozně milá,“ usmála se. „A má můj obdiv, že sem vůbec jela.“ Nechápal jsem. A ona pokračovala: „My se známe ze skupiny na Facebooku. Psala tam, že se dlouho potýká s poruchou příjmu potravy a že má problém ukazovat se na veřejnosti. Ale že chce zkusit překonat sama sebe. Máte fajn holku. Dávejte na ni pozor.“ Nevěřícně jsem zíral.
To, co jsem vnímal jako neochotu, byl ve skutečnosti obrovský vnitřní boj. A to, že tu s mnou vůbec byla, bylo pro ni asi větší vítězství, než jsem tušil. Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se mi vzdaluje, se ve skutečnosti snažila být blíž. Jen jinak, než jsem čekal. Od té doby nefotím každou chvíli. Učím se být víc přítomný. A všímat si věcí, které nejsou na fotkách.
