Článek
Jana odemykala maminčin byt poprvé bez toho, aby zevnitř slyšela pomalé kroky a známé: „Už jdu, nemusíš zvonit podruhé.“ Bylo deset dní po pohřbu a majitel bytu chtěl vědět, kdy rodina odevzdá klíče. Maminka bydlela v nájmu, takže nebylo možné všechno nechávat na místě několik měsíců. Jana proto zavolala bratrovi Petrovi a domluvili se na sobotu. Přivezla pevné pytle, krabice od kolegyně z práce a lepicí pásku.
Petr dorazil o dvacet minut později s vozíkem za autem. „Tak začneme sklepem a pak vezmeme nábytek,“ navrhl. Jana se rozhlédla po skříních plných oblečení, porcelánu a šanonů. „Nejdřív bych probrala věci. Nemůžeme všechno naházet do kontejneru.“ Petr jen pokrčil rameny. Jemu připadalo důležitější byt co nejrychleji vyklidit.
První dvě hodiny ještě fungovali bez problémů. Petr rozebral starý jídelní stůl, Jana třídila dokumenty a oblečení. Když ale otevřela skříň v ložnici, našla v ní několik krabic plných fotografií, dopisů a drobností, které maminka schovávala celé roky.
Chtěla je projít, Petr už začal ztrácet trpělivost. „Jani, jestli budeme číst každý pohled z roku osmdesát pět, jsme tady do Vánoc,“ řekl. Jana odložila krabici stranou. „Ty sem přijedeš jednou a chceš všechno vyhodit. Já jsem sem poslední dva roky jezdila skoro každý druhý den.“ Petr přestal šroubovat nohu od stolu. Byla to první věta, která už nemluvila o vyklízení.
Spor nebyl jen o starou skříň
Po mamincově operaci kyčle skutečně většina praktických věcí zůstala na Janě. Vozila jí nákupy, chodila s ní k lékaři a několikrát týdně jí telefonovala. Petr žil osmdesát kilometrů daleko, měl malé stavebnictví a doma dvě děti. Přijížděl méně, zato mamince platil některé větší výdaje.
Koupil jí novou pračku, přispěl na zubaře a loni nechal opravit okna. Nikdy se o tom příliš nebavili. Jana měla pocit, že je na všechno sama, Petr zase nabyl dojmu, že sestra každou jeho návštěvu poměřuje podle toho, kolikrát přišla ona.
Napětí se naplno ukázalo u staré komody. Jana ji chtěla nechat, protože si pamatovala, jak v ní maminka schovávala ubrusy po babičce. Petr navrhl, že ji odvezou do sběrného dvora. „Kam ji chceš dát? Sama máš byt plný,“ namítl. Jana mu odpověděla, že o místo nejde. Petr se zasmál a řekl, že přesně proto podobné vyklízení trvá rodinám celé měsíce.
Za deset minut už se nebavili o komodě, ale o Vánocích před třemi lety, kdy Petr odjel domů dřív, o Janině dovolené, během které musel za maminkou dvakrát přijet, i o tom, kdo zařizoval poslední hospitalizaci. Nakonec Petr položil šroubovák na zem a řekl: „Jestli máš pocit, že jsem se o mámu nestaral, řekni to rovnou.“
Na chodbě zazvonila sousedka
Hádku přerušilo zazvonění. Za dveřmi stála paní Milena z vedlejšího bytu, drobná žena, která s jejich maminkou chodila každou středu na kávu. Přinesla látkovou tašku se dvěma hrnky, dózou na cukr a knihou křížovek. „Tohle měla vaše maminka u mě. Pořád říkala, že si to odnese, ale už to nestihla,“ vysvětlila. Jana ji pozvala dál.
Milena chvíli stála v předsíni mezi krabicemi a rozebraným botníkem. Pak se podívala na oba sourozence a zeptala se, jestli už našli papír, který jejich maminka nechala v kuchyňské zásuvce pod utěrkami.
Jana s Petrem se na sebe podívali. O žádném papíru nevěděli. Milena si sedla na židli a řekla, že jejich maminka u ní byla asi týden předtím, než skončila v nemocnici. Stěžovala si tehdy, že už nezvládá tolik věcí jako dřív, a mluvila i o dětech. „Říkala mi, že se bojí hlavně jedné věci,“ pokračovala sousedka. „Že až jednou nebudete mít ji, začnete počítat, kdo pro ni udělal víc.“
Petr sklopil oči k podlaze. Milena dodala, že maminka dobře věděla, že Jana kolem ní běhala častěji. Zároveň ale věděla, že Petr posílal peníze a často jí volal cestou z práce, jen o tom před Janou skoro nemluvila. „Řekla mi: Oni každý pomáhají jinak a oba mají pocit, že ten druhý nedělá dost.“
V zásuvce byly dva krátké seznamy
Pod utěrkami opravdu našli přeložený list z obyčejného linkovaného bloku. Nebyl to dopis na rozloučenou ani žádná poslední vůle. Maminka si jen udělala dva seznamy. U jednoho stálo „Jana“ a pod ním několik věcí: fotoalba, modrá váza po babičce, recepty a šicí košík. U druhého bylo „Petr“: otcovy hodinky, sada starého nářadí ze sklepa, gramofonové desky a dřevěná krabička s fotografiemi z vojny. Dole jednou větou připsala: „Zbytek dejte pryč společně, hlavně se kvůli tomu nehádejte.“
Jana papír přečetla dvakrát a potom ho podala bratrovi. Petr se pousmál hlavně nad slovem „společně“. „Tak to máma trochu neodhadla,“ řekl. Jana se poprvé toho dne zasmála. Nebyl to okamžik, po kterém by zmizely všechny staré výčitky. Když později skládali krabice do auta, znovu se nepohodli kvůli tomu, kdo odveze knihy do antikvariátu.
Tentokrát už ale spor neskončil připomínáním starých návštěv a nezvednutých telefonů. Petr vzal knihy, Jana si nechala na starost oblečení a na další sobotu objednali malou vyklízecí firmu, aby nemuseli sami stěhovat skříně.
Poslední krabici odvezli spolu
Za dva týdny byl byt prázdný. Jana ještě vytřela kuchyň a Petr sundal ze dveří jmenovku. Když se chystali odejít, našla Jana na parapetu jeden zapomenutý hrnek s odštípnutým ouškem.
Už ho chtěla dát do pytle, ale Petr ji zastavil. „Ten měla vždycky ráno na kafe,“ řekl a vzal si ho domů. Jana nic nenamítala. Sama měla v autě modrou vázu, kterou by si ještě před pár týdny nejspíš ani nevybrala.
Od té doby spolu nezačali telefonovat každý večer ani se z nich nestali sourozenci, kteří tráví všechny víkendy společně. Některé věci mezi nimi zůstaly nevyřčené. Jana ale přestala Petrovi při každé vzpomínce na maminku připomínat, kolikrát za ní jezdila, a Petr už její péči nezlehčoval tím, že přece také pomáhal.
Papír se dvěma seznamy si Jana nechala mezi fotografiemi. Ne kvůli věcem, které na něm byly napsané, ale kvůli jedné větě, kterou jejich máma vystihla problém přesněji, než ho dokázali pojmenovat oni sami.
Zdroje: autorský text
