Článek
Moje mladší sestra byla vždy ta oblíbenější. Krásná, sebejistá, společenská. Já spíš tichá, zodpovědná, ta, která všechno zařídí, ale nikdy není středem pozornosti. Když mi oznámila, že se bude vdávat, měla jsem radost. Opravdu. Pomáhala jsem s přípravami, s výběrem šatů, dortu, dokonce jsem jí dělala svědkyni. Byla jsem na ni pyšná. Jenže čím víc se svatba blížila, tím víc mě něco svíralo u srdce. Nedokázala jsem to pojmenovat. Možná žárlivost? Nebo spíš prázdno, které se zvětšovalo pokaždé, když jsem viděla jejího nastávajícího. Tomáše.
Nikdy jsem to nepřipustila
Tomáše znám od střední. Byl to spolužák mé sestry, ale znali jsme se všichni. Když se po letech znovu potkali, zasmáli se tomu, jak se svět otáčí, a začali spolu chodit. Já to brala jako osud. Jenže čím víc jsem ho vídala, tím víc jsem cítila, že něco není v pořádku. Že to, co cítím, není jen sympatie. Nikdy jsem to neřekla nahlas. Bylo by to neodpustitelné. Všichni mě považovali za rozumnou, loajální sestru. Tak jsem se usmívala, pomáhala a v noci se budila s myšlenkou, že se chovám jako nejhorší člověk na světě.
Bylo nádherně. Září, teplo, louka u statku, zlaté světlo, smích, hudba. Moje sestra zářila. A já vedle ní stála, držela jí kytici, a v duchu si říkala, že je to přesně tak, jak to má být. Jenže pak přišla chvíle, kdy se Tomáš otočil, podíval se na mě a usmál se.
Byl to úplně obyčejný úsměv, možná vděčný, možná jen automatický. Ale já v tu chvíli věděla, že všechno je špatně. Že už to dál nevydržím.
Ticho mezi písničkami
Na hostině se tančilo, pilo, povídalo. Lidé se smáli, objímali, slavili lásku. Já seděla stranou a snažila se dýchat. Cítila jsem, že jestli tam zůstanu, zlomím se. A tak jsem vyšla ven. Měla jsem pořád na sobě šaty, bílé, jednoduché, ty, které jsem si vzala na přání sestry, aby ladily k jejím. Vzduch voněl senem a vínem. Z kapsy jsem vytáhla mobil a bezmyšlenkovitě zavolala taxi. Ani nevím proč. Prostě jsem to udělala. Když auto přijelo, nastoupila jsem. Ještě jsem zahlédla, jak ze dveří vychází Tomáš a rozhlíží se. V tu chvíli jsem se rozbrečela.
Řidič se mě zeptal, kam to bude. Nevěděla jsem. Řekla jsem jen: „Pryč.“ A tak jsme jeli. Za oknem se míhala pole, vesnice, města. Po chvíli jsem mu řekla, aby mě zavezl na nádraží. Koupila jsem si lístek na první vlak, který jel. Byl do Brna. Sedla jsem si k oknu a nechala všechno za sebou. Bylo mi jedno, že mám v kabelce jen pár tisíc. Bylo mi jedno, že zůstane rozestlaný pokoj, který jsem sdílela s kamarádkami ze svatby. Všechno mi bylo jedno. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku, že tohle už nejde vzít zpátky.
Vlakem k sobě
Cestou jsem přemýšlela, jestli jsem se zbláznila. Možná ano. Ale poprvé po letech jsem cítila zvláštní klid. Nebylo to štěstí, spíš smíření. Že jsem aspoň jednou udělala něco podle sebe, i když to nikdo nepochopí. V Brně jsem vystoupila, sedla si na lavičku před nádražím a zhluboka se nadechla. Byla noc, město hučelo a já poprvé po dlouhé době necítila tlak v hrudi. Jen prázdno, ale snesitelné.
Pronajala jsem si malý pokoj v hostelu a ráno koupila kávu v papírovém kelímku. Seděla jsem na lavičce a přemýšlela, co dál. Do práce se musím nějak vrátit, ale domů? To těžko. Nevím, co bych řekla. Ani ségře, ani rodičům. Začala jsem psát jen pro sebe. Všechno, co se stalo, všechno, co cítím. A možná právě tehdy jsem pochopila, že to nebyl útěk před sestrou, ale útěk před životem, který jsem žila jen proto, aby ostatní byli spokojení.
Už je to rok. Byt mám v podnájmu, práci jsem našla v malé kavárně. Tomáše jsem od té doby neviděla, sestru jen jednou, když přijela do Brna. Bylo to zvláštní, tiché, ale už bez výčitek. Občas se mi vybaví ten okamžik, kdy jsem nasedla do taxíku. Ten zvuk dveří, to rozhodnutí. Všechno, co následovalo, bylo těžké, ale možná poprvé v životě skutečné.
