Článek
Kdo se na vás směje, ptá se, jak vám je, a přitom má už v hlavě rozjetou vlastní verzi vašeho příběhu. Upravenou. Vysmívanou. Přibarvenou k obrazu svému. A ne proto, že by jim něco vadilo. Ale prostě proto, že můžou. Protože si myslí, že jim na to nikdy nepřijdete.
Dělala jsem roky v jedné firmě. Taková klasika. Pár kanceláří, každé ráno káva z automatu, po obědě cigáro na balkoně. Nebyla to špatná práce. Nebyla ani skvělá. Prostě jistota. Tým docela fajn, kolegové normální, někdo víc mluvil, někdo míň, sem tam narozeninový dort, vánoční večírek, občas se zašlo po práci na víno. Já byla vždycky spíš pozorovatel. Ne ta, co se dere do středu dění. Spíš ta, co naslouchá, hlídá si svoje a nikoho neuráží. A možná právě proto mě to tak dostalo.
Začalo to nenápadně. Občas někdo utichl, když jsem přišla. Jindy jsem se dočetla na sdíleném chatu, že mám „zase náladu pod psa“ a když jsem si toho všimla, mazalo se to rychleji, než jsem to stihla dočíst. Nejprve jsem si říkala blbosti, přecitlivělost, nech to být. Ale čím víc jsem to přehlížela, tím víc se to rozjíždělo. A čím víc jsem mlčela, tím víc si dovolovali.
Nešlo o kritiku. Nešlo o žádné zpětné vazby, které bych pochopila. Šlo čistě o škodolibost. O ten typ jedu, který lidi trousí ve skupinkách, když si myslí, že mají nad někým navrch. Když věří, že jsou neviditelní. A to je možná největší omyl těch, kdo pomlouvají, že nepočítají s tím, že i ucho, které nemělo slyšet, někdy uslyší.
To ráno si pamatuju úplně přesně. Do kanclu jsem přišla o něco dřív, protože jsem potřebovala dodělat report. Chtěla jsem být v klidu. Jenže sotva jsem odemkla, už jsem slyšela hlasy z druhé místnosti. Kolegové, kteří mi den předtím gratulovali k narozeninám a posílali smajlíky se bavili. A téma? Já. Můj styl. Moje rozvádějící se sestra. Moje ranní kruhy pod očima. Moje údajná arogance. A můj „tón“, který prý „všichni nenávidíme, ale nikdo jí to neřekne, protože by se hned urazila“.
Stála jsem tam asi minutu. Jen jsem poslouchala. Každým slovem mi tuhla krev. A pak jsem vešla. Tiše, bez divadla. Jen jsem se na ně podívala. Jeden z nich si všiml první. Zbledl. Ten druhý polkl slinu, ale nedořekl větu. A pak nastalo to zvláštní ticho, které nezažijete, pokud jste se nikdy nestali neplánovaným svědkem vlastní popravy.
Neřekla jsem nic. Sedla jsem si k počítači, pustila se do práce a do oběda nepromluvila. Ale uvnitř to ve mně bublalo. Ne vztekem. Ne touhou jim to vrátit. Ale tím šíleně známým pocitem, že vás lidi využívají, když jste milí, a pohrdají vámi, když si držíte odstup. A že cokoliv uděláte, usmějete se, řeknete svůj názor, uděláte chybu použijí proti vám.
Pár dní jsem přemýšlela, co s tím. Zvažovala jsem, že to prostě přejdu. Vždyť co, na pár poznámek, nikdo neumřel. Jenže čím víc jsem o tom mlčela, tím víc jsem cítila, že tím dávám svolení. A že tím vlastně říkám: „Jo, klidně si na mně pochutnejte, hlavně ať je klid.“ A tak jsem to udělala jinak.
Na další poradu, kam chodil celý tým i vedení, jsem si připravila krátké „díky za spolupráci“. Byla to akorát chvíle, kdy jsme dokončili jeden větší projekt, takže to nikoho nepřekvapilo. Vzala jsem si slovo. Poděkovala. A pak, s klidem v hlase, jsem řekla pár vět, které změnily vzduch v místnosti.
„Vím, že se o mně poslední týdny mluví. Vím, že pro některé z vás je snazší řešit druhé za zády, než jim to říct do očí. A taky vím, že kdybyste si byli jistí, že vám nikdo nerozumí, říkáte ještě horší věci. Ale věřte mi, že když někdo mlčí, neznamená, že neví.“
Byla to chvíle, kdy by šlo přeříznout vzduch nožem. Nikdo se nesmál. Nikdo nehnul brvou. Jen ten jeden kolega se zvedl a řekl, že musí na záchod. Už se nevrátil. Ostatní seděli, dívali se do stolu, někdo si nervózně pohrával s perem. Ale nikdo neřekl ani slovo proti. A mně to stačilo. Protože už jsem nebyla ta tichá holka, která jen kouká a nechá si všechno líbit.
Od té doby se změnilo hodně. Ne hned. Ale postupně. Ti nejhlučnější se najednou stáhli. A ti, co jen přikyvovali, si začali dávat větší pozor. Nejhezčí bylo, když za mnou za pár dní přišla kolegyně, kterou jsem považovala spíš za tichou šedou myšku, a řekla mi, že jsem to řekla za ni taky. Že se taky bála mluvit. A že mi děkuje.
Nešla jsem si pro pomstu. Nešlo mi o to někoho znemožnit. Ale chtěla jsem, aby věděli, že jsem to slyšela. Že nejsem hluchá, slepá ani blbá. A že mám sebeúctu. A to je něco, co by si měl pamatovat každý, kdo si myslí, že pomluva je bez následků. Není.
Dnes už v té firmě nepracuju. Odejít jsem chtěla už dřív, tohle jen urychlilo rozhodnutí. Ale odešla jsem s hlavou vztyčenou. A ne jako oběť. Jako někdo, kdo si nenechal plivat na záda. A kdo ukázal, že i když mluvíš tiše, můžeš být slyšet.
