Článek
Těšila jsem se na obyčejný oběd
V práci jsme spolu vycházely dobře. Není to kamarádka, ale rozumíme si, občas si povídáme o běžných věcech, o seriálech, dovolené nebo o tom, co kdo vaří. Jednoho dne jsem se rozhodla, že ji pozvu na oběd. Měli jsme za sebou náročné dopoledne a říkala jsem si, že nám oběma prospěje vyčistit si hlavu.
Navrhla jsem malou restauraci kousek od kanceláře. Není to žádná luxusní kavárna s mramorovými stolky, ale vaří tam poctivě, domácí jídla, ceny normální, žádná přehnaná gesta. Mám to místo ráda. Majitelé jsou milí, jídlo je vždy čerstvé a voní po poctivém vývaru, ne po umělých příchutích.
„Tam já teda nejdu“
Když jsem jí řekla, kam chci jít, zarazila se.
„Tam já teda nejdu,“ pronesla napůl s úsměvem, napůl s odporem.
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Ale ona se otočila zpět k počítači a dodala, že prý už tam jednou byla a „na taková místa“ prostě nechodí. Že je to „levná hospoda pro dělníky“.
V tu chvíli mě trochu zamrazilo. Možná by mě to dřív nechalo chladnou, ale tentokrát mě to zamrzelo. Nešlo o to, že bych ji chtěla ohromit. Chtěla jsem jen společně strávit poledne, popovídat si o něčem jiném než o práci. Jenže ona se na mě podívala tak, jako bych jí navrhla, že půjdeme jíst do bufetu na nádraží.
Najednou bylo všechno jinak
Řekla jsem, že se tedy klidně najíme každá zvlášť. A taky to tak dopadlo.
Seděla jsem sama u svého oblíbeného stolu, objednala si rajskou a přemýšlela, proč mě to vlastně tak vzalo. Možná proto, že jsem pochopila, jak odlišně lidé vnímají obyčejnost. Pro mě je tahle restaurace symbolem klidu, jistoty a domova. Pro ni něco, čím se nechce „snížit“.
Zatímco jsem jedla, kolem seděli lidé, co se vraceli z práce v montérkách, maminky s dětmi, pár starších pánů. Všichni spokojení, nikdo si na nic nehrál. Vzduch voněl po polévce a čerstvém chlebu. A mně došlo, že přesně tohle mám na takových místech ráda, tu obyčejnost, která se už dneska skoro nenosí.
Svět podle značek a filtrů
Vrátila jsem se do kanceláře a ona už seděla u stolu s krabičkou z bistra, kam chodí „všichni z korporátu“. Moderní jídla s avokádem a cenou, za kterou by se dalo v té mé hospodě najíst tři dny po sobě. Vypadalo to hezky, barevně, moderně. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě to celé vlastně netrápí kvůli obědu. Spíš kvůli tomu, co to vypovídá o nás.
Často se oháníme tím, že nechceme dělat rozdíly mezi lidmi, že záleží na hodnotách, ne na vzhledu nebo penězích. Ale jakmile přijde na místo, kde si sedneme na oběd, všechna ta „rovnost“ se najednou vypaří.
Když se stydíme za obyčejnost
Dřív jsem si myslela, že když se člověk snaží, má slušnou práci a trochu vkusu, nemá potřebu dokazovat si status. Jenže teď vidím, že opak je pravdou. Mnoho lidí si dnes svou hodnotu měří podle značek a prostředí, kde se ukazují. A čím víc se někdo bojí, že nevypadá dost „úspěšně“, tím víc se odvrací od obyčejných věcí.
Pamatuju si, jak mi táta kdysi říkal, že nejlépe se nají v hospodě, kde sedí dělníci. Protože tam si kuchař nemůže dovolit šidit jídlo. A měl pravdu. Ty nejlepší polévky jsem jedla právě na takových místech s lžící, co není z designového příboru, ale chutná jako doma.
Učím se to brát s nadhledem
Další den jsme se potkaly na chodbě, a když mě uviděla, trochu znejistěla. Zeptala se, jaké to tam bylo. Řekla jsem jen, že výborné, jako vždycky. A tím to skončilo. Možná jí to došlo, možná ne. Ale já jsem si uvědomila, že se nechci nechat vtáhnout do světa, kde se hodnotí podle toho, kam chodíte jíst.
Každý máme jiné priority. Někdo chce být vidět, jiný chce mít klid. A já už se nebudu stydět za to, že mám ráda obyčejná místa, kde je teplo, vůně polévky a lidé, kteří se na vás usmějí, aniž by zkoumali, jakou kabelku máte.
Ten den mě naučil víc, než jsem čekala. Nešlo o jídlo, ani o kolegyni. Šlo o to, že jsme se každý někde ztratili mezi tím, co je opravdové, a co se jen dobře vyjímá na fotce. A jestli mám být upřímná, radši zůstanu v té své „levné hospodě“, než v místě, kde se všichni bojí být sami sebou.
