Článek
S myšlenkou přišel syn Petr několik měsíců poté, co Alena oslavila pětašedesáté narozeniny. Vysvětloval jí, že jednou stejně dům připadne jemu, a proto nedává smysl čekat na dědické řízení. Aleně zpočátku vadilo hlavně to, že se o podobných věcech mluví, když je stále zdravá a soběstačná, ale Petr ji postupně přesvědčil. Ujišťoval ji, že se pro ni vůbec nic nezmění. „Říkala jsem mu několikrát, že dům klidně jednou bude jeho, ale chci mít jistotu, že tady můžu zůstat, dokud budu žít. Vždycky mi odpověděl, že je to přece samozřejmé a že mě z vlastního domu nikdo vyhazovat nebude,“ vzpomíná Alena. Nakonec tedy souhlasila, že dům převede darovací smlouvou a společně začali řešit návštěvu notáře.
Petr jí před schůzkou řekl, že návrh dokumentů nechal připravit a není potřeba, aby se tím zabývala. Alena smlouvu doma zběžně otevřela, ale právnickým formulacím příliš nerozuměla. Spoléhala na to, že přesně kvůli tomu půjdou k odborníkovi. Přesto se během schůzky zeptala na jedinou věc, která ji skutečně zajímala. Chtěla vědět, kde je ve smlouvě uvedeno, že může v domě bydlet až do konce života.
Jedna otázka změnila celou schůzku
Notář dokument několik minut pročítal a potom Aleně vysvětlil, že v předloženém návrhu žádné věcné břemeno ani služebnost bydlení uvedena není. Pokud by smlouvu podepsala v této podobě a vlastnické právo bylo převedeno na syna, dům by už právně nebyl její. „Nejdřív jsem si myslela, že tomu jen špatně rozumím. Podívala jsem se na syna a čekala jsem, že řekne, že se na tu část pouze zapomnělo. Jenže on začal vysvětlovat, že je zbytečné všechno komplikovat nějakými dalšími zápisy, protože jsme přece rodina,“ říká Alena.
Právě tato věta ji znejistěla víc než samotný návrh smlouvy. Několik měsíců totiž poslouchala, že její právo zůstat v domě bude samozřejmostí. Ve chvíli, kdy se měla tato samozřejmost objevit písemně, už podle syna nebyla potřeba. Alena proto dokument odmítla podepsat. Petr se na ni podle jejích slov zlobil a ještě cestou domů jí vysvětloval, že z něj zbytečně dělá člověka, kterému nevěří. Ona to ale viděla opačně. Pokud syn skutečně neměl v úmyslu její bydlení někdy zpochybňovat, neviděla důvod, proč by mu písemné zakotvení této podmínky mělo vadit.
Dům nakonec nepřepsala
Po několika dnech Alena synovi oznámila, že převod ruší úplně. Nechtěla už připravovat novou smlouvu ani hledat jiné řešení. Dům si zatím ponechá a o jeho budoucnosti rozhodne později. „Nejvíc mě nevyděsilo to, co ve smlouvě bylo. Vyděsilo mě právě to, co tam nebylo. Kdybych se u notáře nezeptala, možná bych podepsala dokument a odešla domů s pocitem, že mám všechno zajištěné. Přitom bych měla jen synův slib,“ uzavírá Alena. Se synem se po několika týdnech začala znovu normálně vídat, k převodu domu se ale už nevrátili. Pro Alenu se tím změnilo hlavně jedno. Pochopila, že i dohoda mezi nejbližšími lidmi má být napsaná tak, aby její podmínky nebyly založené pouze na důvěře.
