Článek
Jana se do bytu na okraji Pardubic nastěhovala před dvěma lety poté, co se její dcera odstěhovala z domova. Bytový dům měl jen osm jednotek a lidé se tam většinou znali alespoň od vidění. Jana oceňovala hlavně klid a velký sklep. Po předchozích majitelích v něm zůstaly dvě dřevěné police, na které si uložila zavařeniny, vánoční dekorace a krabici se starými knihami.
V uličce před jednotlivými kójemi nikdy nic nenechávala. Proto ji překvapilo, když ji jednoho večera zastavila sousedka Alena z přízemí. „Jano, mohla byste si ten sklep trochu uklidit? Člověk tam skoro neprojde,“ řekla jí. Jana se zmohla jen na otázku, co přesně jí překáží. Alena mávla rukou směrem ke schodům a odpověděla, že dole jsou všude krabice a staré věci.
Jana se šla ještě ten večer podívat. Před její kójí skutečně stála kartonová krabice, ve které byly dětské brusle a několik sklenic. Nevěděla, komu patří, a tak ji posunula ke zdi. O několik dní později se tam objevila skládací židle. Pak plastový box s nápisem letní věci.
Jana předpokládala, že někdo ze sousedů jen dočasně něco odložil, a dál to neřešila. Situace se změnila ve chvíli, kdy jí ve schránce přistál ručně napsaný vzkaz. Stálo v něm, že společné prostory nejsou skladiště a každý má používat pouze svou kóji. Pod textem nebyl podpis, Jana ale tušila, kdo ho napsal.
Když se s Alenou potkaly u vchodových dveří, zeptala se jí přímo. „Ten lístek jste mi nechala vy?“ Alena se nijak nezapírala. Tvrdila, že ostatní obyvatelé už mají nepořádku ve sklepě dost a někdo musel něco říct.
Jana jí vysvětlila, že žádná z věcí v uličce není její. Alena jen pokrčila rameny. „Tak to asi budete muset vyřešit s tím, kdo je tam dává. Je to hlavně před vaším sklepem,“ odpověděla. Jana začala mít pocit, že se po ní chce, aby řešila problém, který sama nezpůsobila.
O několik týdnů později potřebovala Jana ze sklepa zimní pneumatiky. Když sešla dolů, zjistila, že dveře její kóje nejdou úplně otevřít. Před nimi stála větší papírová krabice. Chtěla ji odsunout a všimla si nápisu na boku: kuchyň – sklo.
Písmo jí připadalo povědomé. Krabici totiž sama před několika měsíci nechala vedle kontejnerů na papír, když vybalovala poslední věci po stěhování. Teď byla zalepená páskou a plná zavařovacích sklenic.
Jana se rozhodla, že tentokrát nic přesouvat nebude. Na schodišti potkala pana Karla z druhého patra a zeptala se ho, zda neví, komu věci patří. Karel se chvíli rozmýšlel, potom řekl něco, co Janu překvapilo. „Já myslel, že jsou Aleny. Vídám ji tam s krabicemi docela často.“ Jana se ho ještě jednou ujistila, že si ji s někým nespletl. Karel zavrtěl hlavou. Alena měla malou sklepní kóji a zřejmě už neměla kam další věci dávat.
Jana za ní nešla okamžitě. Počkala do soboty, kdy se několik majitelů bytů sešlo kvůli odečtu vody. Když přišla řeč na společné prostory, Jana se zeptala, komu patří krabice před jejím sklepem.
Alena nejprve mlčela. Potom připustila, že část věcí je její. Podle ní to ale nebyl žádný problém, protože je tam nechávala pouze dočasně. „Já nemám tak velký sklep jako vy. A tam u vás je místo,“ vysvětlila.
Právě tahle věta Janu naštvala víc než samotné krabice. Několik týdnů poslouchala, že dělá ve sklepě nepořádek, přestože Alena dobře věděla, komu věci patří. „Místo tam možná je, ale není moje povinnost vám ho poskytovat,“ odpověděla. Hádka z toho nakonec nebyla. Předseda společenství pouze připomněl, že ulička musí zůstat volná a věci mají být uvnitř jednotlivých kójí.
Alena své krabice během následujícího týdne odnesla. Od té doby se s Janou zdraví, jejich hovory se ale omezily na několik vět u schránek nebo před domem. Jana už také nenechává dveře svého sklepa otevřené ani během krátkého vykládání věcí.
Když tam nedávno nesla krabici s vánočními ozdobami, ulička byla úplně prázdná. Poprvé po několika měsících nemusela před vlastní kójí nic obcházet ani zjišťovat, komu to patří.
Zdroje: autorský text
