Článek
Tentokrát jsem byla naladěná pozitivně. Ráno jsem si řekla, že zajedeme na návštěvu, posedíme u kávy a probereme běžné rodinné záležitosti. Žádné drama, žádné napětí, jen obyčejné odpoledne v kruhu rodiny. Jak se ale ukázalo, moje očekávání byla možná až příliš naivní.
Když jsme dorazili, otevřela mi dveře a místo klasického uvítání s úsměvem mě přivítala zvláštní větou: „Vítej, dnes poznáš, kdo skutečně vládne v kuchyni.“ Zůstala jsem stát a přemýšlela, co tím myslí. Čekala jsem, že dostanu hrnek kávy a na stole budou připravené nějaké koláčky, jako to většinou bývá. Jenže tentokrát bylo všechno jinak. Než jsem si stihla odložit kabát, už mě vedla rovnou do kuchyně.
Stála tam a ukazovala na linku plnou surovin. Mouka, vejce, máslo, maso, zelenina. Vypadalo to, jako by se chystal velký sváteční oběd pro deset lidí, a ne jen běžné odpoledne s rodinou. „Dneska tě naučím, jak se má správně vařit,“ pronesla slavnostně, jako by šlo o velkou životní lekci. Byla jsem v rozpacích, protože jsem na nic takového nebyla připravená. Těšila jsem se na kávu a trochu klidu, ne na kuchařský kurz s výkladem, co všechno dělám špatně.
Podala mi prkénko a nůž a pronesla, že jestli chci jednou opravdu dobře vést domácnost, musím umět krájet cibuli tak, jak se to dělalo „odjakživa“. Její tón byl ostrý a přezíravý, jako by mi chtěla dát najevo, že bez jejího vedení bych byla úplně ztracená. Přitom doma běžně vařím a nikdy jsme s rodinou netrpěli hladem. Ale v jejích očích to očividně nestačilo.
Každý můj pohyb sledovala jako ostříž a pokaždé, když jsem udělala něco jinak, okamžitě mě opravila. Někdy dokonce odsunula mou ruku a sama předvedla, jak by to mělo vypadat. „Podívej se, takhle jemné kousky musí být, ne takové obrovské špalíky,“ vysvětlovala mi, zatímco já se snažila udržet nervy na uzdě. V duchu jsem si říkala, že jsem přijela na návštěvu, ne na soutěž MasterChef, kde na mě někdo bude křičet za každý kousek špatně nakrájené cibule.
Postupně jsem pochopila, že nejde o jídlo ani o učení. Šlo o moc. O to, aby mi dala jasně najevo, kdo je tady paní domu a kdo má právo určovat pravidla. Já byla jen návštěva, která měla držet krok a poslouchat. Cítila jsem se trochu jako malá holka, kterou peskuje učitelka ve škole, protože neumí přesně podle předlohy napsat písmenko. Ať jsem se snažila sebevíc, stejně to nebylo dost dobré.
Do toho všeho si ještě přizvala svého syna, mého partnera. Zavolala ho, ať se jde podívat, jak se maminka snaží naučit jeho ženu pořádně vařit. Bylo mi trapně, že mě staví do role neschopné, zatímco on se měl stát jejím svědkem a zároveň jejím spiklencem. Naštěstí se partner jen usmál a řekl, že doma mu chutná a že nevidí důvod, proč bych měla něco měnit. Tchyně se na něj podívala pohledem, který by mohl ublížit, ale raději mlčela.
Nakonec jsme všechno dodělali. Maso se opeklo, přílohy se připravily a stůl byl plný jídla. Sedla jsem si, vypila konečně tu kávu, na kterou jsem se tak těšila, a snažila se usmívat. Ale uvnitř jsem cítila smutek i vztek. Nebylo to přece o vaření, ale o tom, že mi dala jasně najevo, že v jejích očích nikdy nebudu dost dobrá. Že musím poslouchat a přizpůsobit se, jinak mi to dá sežrat.
Domů jsem odjížděla s těžkou hlavou. Partner mě uklidňoval, že si z toho nemám nic dělat, že jeho matka je prostě taková a že se nezmění. Ale já jsem věděla, že tohle nebyla jen drobná neshoda. Bylo to ukázání síly. Byla to zkouška, jestli se nechám srazit na kolena, nebo jestli si zachovám vlastní tvář. Vím, že se mnou ještě někdy něco podobného zkusí. Ale také vím, že příště už nebudu stát tak bezmocně s nožem v ruce, zatímco ona bude diktovat, jak má vypadat každý můj krok.
