Článek
Člověk občas chodí do lékárny jako do obchodu, moc se nerozhlíží, hlavně ať to má za sebou. Tentokrát jsem ale narazila na situaci, která se mi vryla do paměti a ještě doma jsem nad ní musela přemýšlet. V lékárně bylo poloprázdno, za pultem seděla mladá lékárnice, která se usmívala a hned mě pozdravila. Požádala jsem o vitamín, čekala, až ho najde, a mezitím se kolem mě začali trousit další lidé.
Jedna paní se staršími dětmi, mladík, co hledal něco na rýmu, a nakonec i postarší muž, který vypadal trochu nesvůj. Měl v ruce recept a rozhlížel se kolem, jako by si nebyl jistý, jestli je tu správně. Přistoupil k pultu, chvíli postával a pak se nakonec odhodlal. Já už jsem měla v ruce krabičku s vitamínem a čekala na účtenku, když jsem zaslechla jeho hlas.
„Potřeboval bych tohle,“ řekl a podával papírek. Lékárnice se na něj podívala a v tu chvíli jako by jí zmrznul úsměv. Navenek se snažila být profesionální, ale přesto v očích problesklo cosi lidského. Chvilku listovala mezi krabičkami, pak řekla, že lék bohužel nemají skladem, ale mohou ho objednat a bude zítra. Muž se na okamžik odmlčel, a pak se tiše zeptal, jestli by to nešlo jinak. Hlas se mu třásl a bylo jasné, že je to pro něj důležité.
Lékárnice chvíli váhala a pak zašeptala něco, co mě přimělo zpozornět. „Možná bych vám mohla dát zatím něco jiného, co by vám ulevilo, ale… víte, váš bratr tu byl předevčírem. Už tehdy jsme řešili, že to není jednoduché.“ V tu chvíli jsem zbystřila. Nebylo to určeno mně, ale z kontextu jsem pochopila, že lékárnice zná nejen jeho, ale i jeho rodinu. Muž zrudl a začal se rozpačitě rozhlížet. Měl chuť asi něco říct, ale nakonec jen kývl a mlčel.
Byla jsem svědkem okamžiku, kdy se na místě, kde čekáte obyčejný nákup, otevřelo něco úplně jiného. Nešlo jen o léky, šlo o vztahy, o rodinu, o problém, který zjevně přesahuje jednoho člověka. Lékárnice znovu promluvila: „Já vím, že je to těžké, ale musíte si s ním promluvit. Nemůžete to přehazovat jeden na druhého.“ Byla v tom starost, ale i trochu vyčerpání, jako by už několikrát řešila totéž. Muž se nakonec uklonil, poděkoval a odešel. Krabičku náhradního léku si vzal, ale bylo znát, že odchází se skloněnou hlavou.
Já tam stála pořád u pultu, v ruce svůj obyčejný vitamín, a najednou jsem cítila, že jsem se ocitla uprostřed cizího rodinného příběhu, který se mi nechtěně odhalil. Nikdo to neplánoval, nebylo to určeno mně, ale stejně jsem slyšela až příliš. Bylo mi toho muže líto, ale zároveň jsem cítila jistý respekt k lékárnici. Nebylo jednoduché v té chvíli najít správná slova, a ona se i přes profesní odstup snažila pomoci. Jenže zároveň prozradila něco, co asi nikdy nemělo zaznít před ostatními lidmi.
Cestou domů jsem o tom musela přemýšlet. Na jednu stranu člověk chápe, že lékárník není jen prodavač, ale i poradce, který zná své pacienty a jejich rodiny. Kdo žije v menším městě, ví, že se tu každý s každým zná a že se tajemství uchovávají hůř než ve velkém anonymním městě. Jenže na druhou stranu je otázka, jestli má lékárnice právo říkat takové věci mezi regály, kde se všechno rozléhá. Pro toho muže to muselo být nepříjemné a možná i ponižující.
V ruce jsem svírala sáček s vitamínem a napadlo mě, že někdy může obyčejná návštěva lékárny ukázat víc než desítky rozhovorů. Tohle nebyl jen nákup, ale malý výřez lidských vztahů, tajemství a neschopnosti o věcech otevřeně mluvit. Ať už šlo o nemoc, závislost nebo jiný problém, bylo jasné, že rodina si něco nese a neumí si s tím poradit. Lékárnice to věděla, a i když to neměla vyslovit, možná doufala, že ho tím postrčí k akci.
Nejvíc mi zůstala v hlavě otázka, jak snadno se někdy hranice soukromí překročí. Stačí pár vět, jedno jméno nebo náznak, a najednou víte něco, co byste vědět neměli. Ač jsem tam byla jen náhodou, odnášela jsem si domů nejen vitamín, ale i cizí tíhu. Vlastně jsem si uvědomila, že za každým receptem, krabičkou nebo tabletkou stojí příběh. A že to, co se pro jednoho zdá jako rutina, může pro druhého znamenat bolest, strach nebo rodinnou hádku.
Od té chvíle se na lékárny dívám trochu jinak. Už to není jen místo, kde dostanete prášky proti bolesti hlavy nebo sirup na kašel. Je to také prostor, kde se potkávají příběhy, kde se prolíná profesionalita s lidskostí, a kde se občas stane, že někdo mezi regály mimoděk odhalí víc, než by měl. A já si říkám: možná to bylo náhodné, možná nešťastné, ale rozhodně to byl moment, na který jen tak nezapomenu.
