Článek
Když jsem došla k pokladně, usmála se na mě mladá prodavačka. Mile, tak, že mi to po dlouhém dni udělalo radost. Zaplatila jsem a chystala se odejít, když mi podala do tašky ještě malou čokoládu.
„Na ochutnání,“ řekla jen s úsměvem. Bylo to tak přirozené, že jsem si pomyslela, že to bude nějaká akce, dárek k nákupu. V tu chvíli jsem si ani nevšimla, že účtenku přiložila složenou k tašce a já ji bezmyšlenkovitě strčila do kabelky. Cítila jsem se dobře. Takové malé gesto, které potěší. V tu chvíli jsem netušila, že mě ten „dárek“ bude ještě dlouho mrzet.
Drobnost, která potěší
Doma jsem tašku vybalovala, pustila si rádio a v duchu si říkala, že by takové drobnosti měly být častější. Lidé by se k sobě hned chovali lépe, kdyby občas udělali něco nezištně. A ta čokoláda… byla přesně ta, kterou si někdy koupím, když mám špatný den. Usmála jsem se nad tím, jak mě prodavačka „odhadla“.
Jenže když jsem otevřela účtenku, kterou jsem měla v kabelce, úsměv mi zmrzl. Ta čokoláda tam byla normálně naúčtovaná. Nejen to, místo třiceti korun stála přes šedesát. Malý luxusní dezert, který jsem si vůbec nevybrala. Chvíli jsem si říkala, že to asi bude omyl. Ale čím víc jsem si to přehrávala, tím víc jsem cítila vztek. Žádný dárek. Žádná ochutnávka. Prostě mi ji tam přidala, aby navýšila částku.
Přemýšlela jsem, jestli to řešit
Seděla jsem nad účtenkou a přemýšlela, jestli to má vůbec cenu. Vrátit se tam? Dělat scénu kvůli šedesáti korunám? Jenže nešlo o ty peníze. Spíš o ten pocit. O to, že mi někdo lhal do očí, a ještě se u toho usmíval.
Nakonec jsem se rozhodla, že to nenechám být. Druhý den po práci jsem se tam zastavila. Nechtěla jsem dělat žádný rozruch, jen se zeptat. Prodavačka tam byla zase. Stejný úsměv, stejná energie. Ukázala jsem jí účtenku a řekla, že jsem si čokoládu nevybrala. V tu chvíli se výraz v jejích očích změnil. Přestala se usmívat.
„Aha, tak to bude asi omyl,“ řekla stroze. Ale ten tón… nebyl omluvný. Byl spíš otrávený. Jako bych ji obtěžovala. Nabídla mi, že mi vrátí peníze, ale jen když donesu čokoládu zpátky. Jenže já ji už doma rozbalila. A tak jsem jen poděkovala a odešla. Věděla jsem, že z toho nic nebude.
Malé lži, které ubírají důvěru
Cestou domů jsem o tom přemýšlela. Možná to udělala schválně. Možná to dělá běžně. Lidé si toho nevšimnou, účtenku nezkontrolují a pár korun navíc si obchod nechá. Ale proč to vůbec děláme? Proč se z těch nejmenších gest vytrácí upřímnost?
Dřív bych to brala jako maličkost. Ale poslední dobou se mi zdá, že podobných situací přibývá. Nedávno mi pošta naúčtovala službu, kterou jsem nechtěla, a když jsem to reklamovala, jen pokrčili rameny. Jako by to bylo normální. A možná to opravdu normální je. Lidé už se tolik neptají, nehlídají, neřeší. Jen mávnou rukou a řeknou si, že to za tu energii nestojí.
Věci, které jsme přestali kontrolovat
Doma jsem si pak všimla, že i já jsem se stala součástí toho systému. Kdykoliv mi přijde účet, přečtu si jen konečnou částku. Když mi vrátí drobné, ani je nepočítám. Věřím, že je všechno v pořádku. Jenže právě v tom je problém.
To, že jsem si nevšimla obyčejné čokolády, není jen o nepozornosti. Je to symbol. Malé připomenutí, že svět kolem nás se mění v něco, kde si člověk musí všechno hlídat, jinak zaplatí za něco, co si nikdy nevybral. A to mě děsí víc než ta čokoláda samotná.
Možná to bylo jen nedorozumění. Ale já už tam nakupovat nechodím. Stačila jedna zkušenost a pocit, že mi někdo sáhl do kapsy s úsměvem na tváři.
Co mě ta čokoláda naučila
Když jsem o tom později vyprávěla kamarádce, jen se smála. „Šedesát korun tě nerozhází,“ řekla. A měla pravdu. Nerozházely mě peníze, ale princip. Protože když se spokojíme s malými lžemi, začnou se dít i ty velké.
Od té doby si kontroluju účtenky. Ne proto, že bych byla nedůvěřivá, ale protože chci mít jistotu, že se nenechávám obelhávat. Učím se být pozorná, i když jde jen o drobnost. Protože právě ty drobnosti dělají rozdíl mezi obyčejným nákupem a pocitem, že jste byli podvedeni.
A možná to celé měla být jen lekce. Že nic není „zdarma“. Ani čokoláda, ani úsměv u pokladny.
