Článek
Můj muž by si určitě přál, abych to nikdy nikomu neřekla, ale já si myslím, že některé věci jsou až příliš lidské na to, aby zůstaly skryté. Všechno to začalo úplně nevinně – manžel měl narozeniny, chtěli jsme si udělat společný víkend s dětmi a vyrazit někam, kde si odpočineme, protáhneme se a nebude tam Wi-Fi.
Beskydy jsme měli v merku už dlouho, známe je spíš z vyprávění a fotek kamarádů. A tak jsem objednala ubytování, přidala jsme pár tipů na výlety a vzala s sebou i naši nejmladší – sedmiletou Aničku, a třináctiletého Kubu, který právě prožívá něco mezi pubertou a krizí identity.
Všechno bylo fajn. První večer jsme seděli u ohně, opékali špekáčky, smáli se, já jsem dokonce na chvíli měla pocit, že jsme zase „normální rodina“, ne ta unavená dvojice lidí, co se míjí v kuchyni s kalendářem v ruce a kroužkuje, kdo kdy bere děti do kroužků. Jenže druhý den se všechno nějak zvrtlo.
Vyrazili jsme s průvodkyní – paní ze spolku, co organizuje tematické pochody s výkladem. Měla asi pětatřicet, silný hlas, prst ukazující vždy přesně tam, kam jste se zrovna nedívali, a batoh, který vypadal, že v něm přežije konec světa. Sympatická, upovídaná, trochu drsná – a podle mého muže „zajímavá“.
Když jsem si všimla, že s ní Kuba vyměnil víc než tři věty, myslela jsem, že mě raní. Ne že by to bylo něco vážného – spíš to bylo to, jak na něj mluvila. Trochu jinak než ostatní. A on se tvářil jako malý sameček, co právě pochopil, že ženy jsou kouzelná stvoření. Až sem – vlastně roztomilé. Horší to bylo, když jsem si všimla, že i můj muž najednou nasadil ten výraz. Ten, co měl naposledy v roce 2012, když jsme byli sami na Krétě a číšnice mu pochválila tričko. Zpomalil krok, občas se zdržel vepředu, a co chvíli se ptal na „nějaký tip“ nebo „mapu ke stažení“. No jasně, mapu.
Říkala jsem si, že přeháním. Že na tom nic není. Že možná jen žárlím, protože jsem unavená a mám na sobě triko s flekem od nanuku. Ale pak přišla borůvková přestávka. „Máme tu kousek borůvčí, klidně si dejte dvacet minut volna,“ řekla průvodkyně. Děti se rozutekly jak srnky, my s kamarády jsme si sedli na padlý kmen a vytáhli termosku s čajem. Po pár minutách jsem si všimla, že Kuba nikde. Ani manžel nikde. A nebyli spolu.
Šla jsem směrem, kam vedl úzký vyšlapaný chodníček, do ticha lesa. A pak jsem je uviděla. Stáli tam u keře – on se smál, ona něco říkala a gestikulovala, a on se evidentně snažil být zajímavý. V tu chvíli jsem měla chuť udělat scénu. Nebo aspoň zakašlat. Nebo zlomit větev, aby se lekli. Ale neudělala jsem nic. Jen jsem stála a koukala.
Víte, co bylo nejhorší? Že mi nebylo do vzteku. Bylo mi smutno. Ne proto, že by mě podváděl. Ani ne proto, že by tam došlo k něčemu víc. Ale proto, že jsem cítila, jak moc mu chybí být někým jiným. Že potřebuje, aby se někdo jiný než já zasmál jeho vtipu. Aby někdo neznal jeho každodenní únavu, ale viděl v něm něco navíc. A v ten moment jsem si uvědomila, že možná úplně stejně to mám i já.
Ten výlet jsme došli. Já jsem nikomu nic neřekla. Kuba se o průvodkyni dál zajímal stylem „kolik asi váží batoh“ a manžel se držel raději poblíž mě. Večer byl trapně normální. Povídali jsme si, rozdali karty, děti usnuly. A já pořád přemýšlela, co s tím. Jestli si o tom máme promluvit, nebo to nechat vyšumět. A pak jsem to udělala. Ne před dětmi, ne v emocích. Jen jsme si večer sedli ven s vínem a já mu řekla, že jsem to viděla. A že mě to nebolelo jako žena, ale jako člověka, který si uvědomil, že jsme se dost vzdálili.
Nezapíral. Nevymlouval se. Jen řekl: „Chtěl jsem si připomenout, že umím ještě zaujmout. Že nejsem jen… účetní a otec.“ A mně v tu chvíli došlo, že v tom nejsme sami. Že tohle se děje spoustě párů. Že nejde o flirt. Ale o to, že někdy potřebujeme cizí oči, abychom si vzpomněli, že jsme pořád lidi.
Ten víkend nás proměnil víc, než by kdo čekal. Ne ve smyslu, že bychom se hned začali držet za ruce a líbat u snídaně. Ale že jsme si začali víc všímat. Mluvit. A hlavně – nebát se přiznat, že občas prostě chceme být někým jiným. A že to neznamená, že už nechceme být spolu. Takže když se mě dnes někdo zeptá, jaký byl náš výlet do Beskyd, říkám pravdu. Že nádherný. Že jsme se nasmáli, najedli borůvek a taky trochu pochopili sami sebe. A že občas i malý flirt v lese může být startem něčeho, co jste si mysleli, že už ve vztahu nejde obnovit – opravdového zájmu.
