Článek
Neplánovala jsem nic dramatického. Prostě kavárna, stůl u okna, cappuccino s pěnou jako oblak. Jenže jak to tak bývá, život si sedl ke stolu dřív než obsluha. Zamířila jsem si to k volnému místu v rohu, kde jsem měla výhled nejen na ulice města, ale i na stůl vedle – velký kulatý stůl, u kterého sedělo pět lidí. Pět starších lidí. Dámy s vyčesanými vlasy, pánové v sakách, co už něco zažily. Všichni měli před sebou dortíky. Opravdové, poctivé řezy, ne ty moderní dezerty, co se tváří jako jídlo z katalogu a chutnají jako vzduch s příchutí.
Seděla jsem tam vedle nich a poslouchala. Ne úmyslně, ale nedalo se jinak. Smáli se. Smáli se často a nahlas. A ne takovým tím společensky přijatelným uchechtnutím, ale opravdově. Tak, jak se směje někdo, kdo už si dost prožil a ví, že život není třeba brát vážně pokaždé.
„No a pak jsem mu řekla, že když ten kufr nenajde, tak do Itálie letíme bez něj! A on ho nakonec měl v koupelně, pod ručníkama!“
„Tak to měl ještě štěstí, že ho neměl v lednici!“
„Tam ho měl minule, milá zlatá, to už jsi zapomněla?“
Zalapala jsem po dechu mezi doušky kávy. Ne proto, že by historky byly tak šokující. Ale proto, že se kolem toho stolu odehrával život. Skutečný, nepřefiltrovaný, bez potřeby točit videa a kontrolovat si úhly obličeje.
Napadlo mě, kdy naposledy jsem viděla partu mladých lidí, jak se smějí v kavárně takhle upřímně. Většinou se dívají do telefonů, hladí displeje víc než dezerty, a když se smějí, vypadá to spíš jako přenos něčeho z TikToku než jako prožitek. Tady ne. Tady se smály vrásky, smály se kabelky položené na klínech, smála se i servírka, která jim přinášela další várku šlehačky.
Jedna z dam vytáhla mapu. Opravdovou. Papírovou. Žádná aplikace, žádný GPS. Rozložila ji přes půl stolu a začala: „Tak já bych navrhovala na příští týden ten Třeboň, tam je krásná cyklostezka – jenom musíme obejít to místo, kde jsme se loni ztratili.“
„To jsme se neztratili, to jsme jen dočasně nevěděli, kde jsme. To je rozdíl.“
Ten rozdíl jsem cítila až u srdce. V tom jejich světě nebylo selhání, jen nové historky. Nikdo nikoho nehodnotil podle výkonu, nikdo neporovnával hodinky, nikdo nehleděl na kalorie. Dort se snědl, smetana otřela ubrouskem a šlo se dál.
Pán naproti mně měl na sobě sako s odznakem turistického klubu. Vyprávěl o tom, jak si na posledním výletě namočil boty, a tak šel dalších dvanáct kilometrů v pantoflích, protože „stejně bylo vedro“. Dáma po jeho levici uznale kývala hlavou, jako by právě slyšela o horolezeckém výkonu století. Možná že slyšela.
Seděla jsem tam skoro hodinu. Původní plán odešel s první vlnou smíchu. Káva vystydla, ale vůbec mi to nevadilo. Měla jsem před sebou živý důkaz, že život nekončí důchodem. Možná teprve tehdy opravdu začíná.
Tihle lidé neřešili, co si o nich kdo myslí. Neřešili, jestli mají trendy oblečení nebo správný typ cukru v kávě. Neřešili, jestli je vhodné mluvit nahlas, když se baví. Prostě se bavili.
A já si uvědomila, že mezi tou všudypřítomnou snahou žít správně, efektivně, produktivně a s předstihem, jsem někde zapomněla, jaké to je sedět u stolu jen tak. Bez účelu. Bez srovnávání. Jen proto, že člověk může.
Ti lidé odešli. Pomalu, ale s jistotou. Jedna paní se ještě otočila ke mně, usmála se a řekla: „To jsme vás asi rušili, že?“
„Naopak,“ odpověděla jsem. „Bylo to to nejhezčí, co jsem dnes slyšela.“
A ona mrkla. Ne tím způsobem, jak mrkají ti, co se snaží flirtovat. Ale tím způsobem, jak mrkne někdo, kdo už ví svoje.
Zůstala jsem ještě chvíli sedět. V ruce prázdný hrnek, v hlavě zvláštní klid. Možná jsem ten den nic nestihla. Možná jsem přišla pozdě na schůzku. Ale získala jsem něco jiného – připomínku, že život je pořád tady. U stolu. Mezi lidmi. I mezi dorty.
A že kdo se umí smát, ten nezestárne. Jen si pořídí lepší mapu a boty do pantoflí.
