Článek
Když jsme před šesti lety koupili starší domek na kraji menší obce, spoustě známých připadal trochu zanedbaný. Omítka potřebovala opravit, plot se místy nakláněl a zahrada rozhodně nevypadala jako z katalogu. Mně se ale líbila právě proto. Byla tam tráva, několik rybízů, stará švestka a hlavně obrovská jabloň u zadní části pozemku. Podle bývalé majitelky ji sázel její otec někdy před čtyřiceti lety. Každý podzim jsme z ní sbírali bedny jablek a v létě pod ní sedávali, protože tam byl příjemný stín. Nikdy by mě nenapadlo, že právě kvůli tomu stromu se jednou rozhádám se sousedem, se kterým jsme do té doby vycházeli docela normálně.
Sousedovi začaly vadit větve nad plotem
Se sousedem Karlem jsme měli celé roky běžný vztah. Pozdravili jsme se, občas jsme si půjčili nářadí a jednou mi dokonce pomohl, když jsem potřeboval přidržet dlouhý žebřík při opravě okapu. Nebyli jsme kamarádi, ale nikdy mezi námi nebyl problém. Asi před dvěma lety ale začal mluvit o tom, že mu naše jabloň stíní na záhon. Nejdřív jsem to bral jako obyčejnou sousedskou poznámku. Několik větví skutečně zasahovalo směrem k jeho pozemku, takže jsem je na jaře nechal zastřihnout. Myslel jsem, že tím je věc vyřešená.
Jenže Karel se k tomu vracel stále častěji. Jednou mu vadalo listí, podruhé spadaná jablka, potřetí tvrdil, že kořeny určitě berou vodu jeho zelenině. Řekl jsem mu, že pokud něco spadne přes plot, klidně to uklidím. Strom jsem ale kácet nechtěl. Byl zdravý a nebyl důvod ho odstranit jen proto, že někdo potřeboval mít zahradu dokonale uklizenou. Karel se tehdy zatvářil kysele a prohodil, že jednoho dne pochopím, že tak starý strom je jen starost. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost. To byla chyba.
Jedno úterní odpoledne jsem se vrátil z práce o něco dřív. Už od branky mi připadalo, že na zahradě něco nesedí. Nejdřív jsem nedokázal říct co. Pak jsem obešel dům a zůstal stát. Uprostřed trávníku ležely silné větve a na místě jabloně zůstal jen pahýl vysoký sotva metr. Koruna byla pryč. Všude byly piliny a mezi nimi několik zelených jablek, která ještě nestačila dozrát. Myslel jsem, že špatně vidím. Manželka byla v práci, děti ve škole a já rozhodně žádné kácení neobjednával. První, koho jsem zahlédl, byl Karel. Stál za plotem a skládal větve na hromadu.
Tvrdil, že nám vlastně udělal službu
Zeptal jsem se ho, co se stalo. Čekal jsem všechno možné. Třeba že se strom nalomil, že během dopoledne spadla větev nebo že vznikla nějaká nebezpečná situace. Karel se ale tvářil úplně klidně. Řekl mi, že už na to nemohl koukat a že když přijel jeho známý s pilou kvůli stromům na jeho zahradě, nechal vzít i naši jabloň.
Chvíli jsem si opravdu myslel, že si ze mě dělá legraci. Zeptal jsem se ho, jestli si uvědomuje, že vstoupil na cizí pozemek a nechal pokácet strom, který mu nepatřil. On se jen pousmál a řekl něco, co mě vytočilo snad ještě víc než samotný pohled na pařez. Podle něj bych mu měl poděkovat, protože mi ušetřil práci a za pár let by strom stejně musel dolů.
V tu chvíli jsem měl co dělat, abych nezačal křičet. Nešlo jen o peníze nebo o strom. Nejvíc mě zasáhla samozřejmost, s jakou rozhodl o něčem, co bylo na našem pozemku. Kdyby mi zavolal, kdyby řekl, že má obavy nebo že mu některé větve skutečně způsobují problém, mohli jsme se domluvit. Místo toho počkal, až nebude nikdo doma, a udělal přesně to, co chtěl.
Karel ještě přidal, že několik větví prý už bylo suchých a že se bál, aby mu nespadly na skleník. To mě překvapilo podruhé, protože strom jsme předchozí podzim nechali prořezat a nikdo nám neřekl, že by byl nebezpečný. Navíc kdyby skutečně měl strach o skleník, mohl se ozvat. Bydlíme vedle sebe. Moje telefonní číslo měl. Večer přijela domů manželka a rozbrečela se. Nebyla to žádná vzácná dřevina, ale naše děti pod stromem měly houpačku. Každé září jsme z jablek dělali mošt a část rozdávali rodičům. Najednou zmizelo něco, co jsme brali jako samozřejmou součást našeho domu.
Od té chvíle už sousedovi nevěřím
Druhý den jsem za Karlem šel znovu. Už klidnější. Čekal jsem alespoň omluvu. Místo ní přišlo další vysvětlování. Prý přeháním, dělám zbytečné problémy a kvůli jednomu starému stromu přece nebudeme ničit sousedské vztahy. Právě tato věta mi připadala absurdní. Jako bych je ničil já tím, že mi vadí, že někdo bez svolení vešel na naši zahradu. Zeptal jsem se ho, jak by reagoval, kdybych během jeho nepřítomnosti rozhodl, že jeho živý plot je příliš vysoký, a nechal ho celý odstranit. To už se mu nelíbilo. Řekl, že to je úplně něco jiného. Pro mě není.
Nakonec jsme se dohodli, že Karel zaplatí odstranění zbytku kmene a nový strom. Nebylo to proto, že by uznal, že se zachoval špatně. Spíš pochopil, že tentokrát nechci celou věc přejít. Manželka vybrala mladou jabloň jiné odrůdy a zasadili jsme ji na jaře o několik metrů dál od plotu. Než pod ní budou sedět naše děti ve stínu, bude jim možná skoro tolik jako mně dnes.
Od té události spolu se sousedem mluvíme jen tehdy, když je to nutné. Nehádáme se přes plot a neděláme si naschvály. Jen už nemám chuť půjčovat mu nářadí ani stát u branky a probírat, co kdo letos zasadí. Některé věci se dají nahradit. Můžeme zasadit další strom a jednou možná ponese stejně dobrá jablka. Horší je to s pocitem, že vedle vás žije člověk, který považuje váš majetek za něco, o čem může rozhodovat podle sebe.
Když dnes procházím kolem starého pařezu, pořád mě to štve. Ne kvůli ceně dřeva ani několika bednám jablek. Karel mi tehdy ukázal, že hranice našeho plotu respektuje jen tehdy, když se mu to zrovna hodí. A takového souseda už jako dobrého souseda brát nedokážu.
Zdroje: autorský text
