Článek
Někdy prší, někdy svítí slunce, někdy fouká, ale jde. Bez brblání. Ne proto, že bychom neměli auto. Máme. A ne proto, že bychom chtěli být za každou cenu „jiní“. Chodí pěšky, protože mu to přijde přirozené. A mně taky.
Většina ostatních dětí ale jede. Rodiče je přivážejí skoro až ke dveřím školy, někteří se doslova předhánějí v tom, kdo bude stát přímo u vchodu, i když tam auta samozřejmě stát nesmí. Ráno tam bývá docela rušno, provoz se kupí, auta troubí, děti vystupují, batohy se rozvalují po chodníku, sem tam někdo běží na poslední chvíli. A mezi tím můj syn. Přijde pěšky, klidným krokem, pozdraví školníka a jde dovnitř. Nikomu tím nevadí, ale i tak se čas od času ozve nějaká ta poznámka.
Jedna maminka se mě třeba jednou docela bezelstně zeptala, jestli snad nemáme auto. Jiná se rovnou divila, že ho nechávám jít samotného, jako by venku hrozilo okamžité nebezpečí. Když jsem jí řekla, že cesta není nijak náročná, že jde vždycky ve stejnou dobu a že už je ve věku, kdy to zvládne sám, jen se po mně podívala, jako bych se zbláznila. „Já bych odvahu neměla,“ řekla a dodala, že ona vozí děti raději i na kroužky, co jsou dvě ulice od domu, protože „co kdyby něco“.
Nevím, kdy se z obyčejné chůze do školy stalo něco podezřelého. Něco, co budí otázky a údiv. Když jsme byli malí my, chodilo se běžně. Dokonce i když jsme měli školu dál. A nikoho ani nenapadlo, že by nás někdo musel pokaždé dovézt. Jenže doba se změnila. Lidé se bojí. Aut je víc. Spěchá se. Všichni chtějí mít nad vším kontrolu. Děti nemají být ani chvíli bez dozoru, i když už dávno nejsou batolata. A zároveň si stěžujeme, že mají málo pohybu, že neumí přejít silnici, že jsou závislé na obrazovkách. Přitom úplně zapomínáme, že základní věci se učí právě v těchto obyčejných chvílích. Když jdou pěšky, když se rozhlédnou, když vnímají svět kolem sebe, když se naučí, kde je která zatáčka, kdy padá zelená, kde přejíždí cyklisti.
Vím, že ne každá rodina má možnost nechat dítě jít samotné. Ne každý má školu za rohem. Ne každé dítě je na to připravené. Ale vím i to, že hodně lidí by tu možnost mělo – jen se jim nechce. A co je možná horší, ani to dítě nenapadne, že by mohlo jít samo. Nikdy to nezažilo. Nikdy ho k tomu nikdo nevedl. Přitom je to maličkost, ale dává to obrovský pocit samostatnosti. Můj syn ví, že to zvládne. A když se někdy opozdí nebo zapomene něco doma, umí se vrátit, zavolat, poradit si. Nečeká, až to za něj někdo vyřeší.
Nedávno jsme o tom mluvili i doma, jestli by třeba nechtěl, abych ho někdy vzala autem. Prý ne. Prý si po cestě v klidu promyslí, co bude mít, občas potká spolužáka, někdy si pustí muziku do sluchátek. Má rád tu svoji chvilku. A já jsem za to ráda. Protože mu věřím. A protože vím, že tahle důvěra se jednou zúročí.
Někdy mám pocit, že dnes rodiče dětem věří čím dál míň. Přitom to nejsou neschopná stvoření. Jen jim často nedáváme prostor to ukázat. Chceme mít jistotu. Chceme je chránit. Ale někdy je právě ta přehnaná ochrana to, co jim škodí nejvíc.
Takže ano chodí pěšky. Ne, nebojím se. A ano, auto máme. Ale i kdybychom neměli, nebyla by to žádná ostuda. Spíš bych se ptala, co je vlastně ostudného na tom, že dítě dokáže samo ujít pár set metrů a neztratí se. Že ví, kdy má vyrazit, že si dokáže sbalit věci a dorazit včas. A že na konci té cesty je škola, ne výslech o tom, proč ho proboha nechávám jít po svých.
