Článek
Starý kufr, nový pohled
Letiště bylo přeplněné. Lidé pobíhali mezi přepážkami, ozývalo se neustálé pípání čteček a hlášení o odletech. My s manželem jsme dorazili s velkým předstihem, protože oba máme radši klid než zbytečný stres. V ruce jsme táhli starý kufr, který pamatuje snad i naši svatbu. Není rozbitý, jen na něm zub času zanechal pár škrábanců a oblepených samolepek z minulých cest.
Zatímco jsme čekali u pásu, zaslechla jsem dvě mladé ženy, jak si něco špitají a smějí se naším směrem. Jedna z nich ukázala na kufr a druhá se zasmála tak, že by to slyšel i hluchý. Přitom jsme stáli sotva dva metry od nich. Bylo mi trapně, ale snažila jsem se tvářit, že nic nevidím. Můj muž jen tiše pronesl, ať si z toho nic nedělám. Ale udělala jsem si.
Chtěla jsem se propadnout
Když jsme došli k odbavení, slečna za přepážkou se nás ani pořádně nezeptala, kam letíme. Jen letmo přelétla očima náš kufr a s povýšeným výrazem dodala, že si máme připravit doklady a letenky. Byla nepříjemná, jako by už předem věděla, že se s námi bude zdržovat.
Když ale naskenovala naše letenky a na obrazovce se objevilo First Class, změnil se jí úsměv v dokonalou ochotu. Najednou jsme byli „vážení hosté“. Nabídla nám pomoc s odbavením, osobní asistenci a vstup do VIP salonku. V tu chvíli mi došlo, že ta změna trvala přesně tři sekundy. Od kliknutí myší do zjištění, že si můžeme dovolit víc, než vypadáme.
Dřív bych to asi nechala být
Ale ten kontrast mě rozčílil. Ne proto, že by mi vadilo, že se nám chce někdo najednou zavděčit, ale proto, že před chvílí jsme byli pro ně jen další „obyčejní“ lidé, možná dokonce terč posměchu. Z ničeho nic se z nás ale stali někdo, komu stojí za to se usmát.
Když jsme pak procházeli kontrolou, slyšela jsem, jak ta samá slečna z přepážky říká kolegyni, že „by si taky jednou přála letět první třídou“. Najednou jí to bylo sympatické. Najednou jsme nebyli trapní lidé se starým kufrem, ale „inspirace“.
Proč nás soudí věci, ne činy
Cestujeme často, ale většinou střídmě. Neplýtváme, nehoníme se za luxusem, i když si ho občas můžeme dopřát. Ten starý kufr byl pro mě symbolem vzpomínek. Vozila jsem ho, když jsme se brali, když jsme poprvé letěli k moři, i když jsme ztratili jeden let a spali na letišti. Ten kufr viděl víc než polovina lidí, kteří se nám smáli.
Jenže dnes se všechno měří podle obalu. Značka bot, telefon, auto, kabelka. A když nemáte všechno podle posledního trendu, jste prostě „méně“. Přitom lidé, kteří opravdu něco dokázali, to většinou nemají potřebu dávat na odiv.
Let, který změnil náladu
Když jsme nastoupili do letadla, přivítala nás stevardka se skutečným úsměvem. Žádná přetvářka, žádné hraní si na dokonalou. Nabídla nám šampaňské, pomohla uložit ten náš „slavný“ kufr a jen se zasmála, že takový už dlouho neviděla. Ale ne posměšně. Naopak, s respektem.
Řekla, že jí připomíná kufr, se kterým cestovala její babička. A mně se v tu chvíli ulevilo. Najednou jsem měla pocit, že svět ještě úplně neztratil schopnost vnímat víc než jen vzhled.
Cestou jsem přemýšlela
Ne nad tím, že jsme letěli první třídou, to byla odměna po dlouhém roce dřiny. Přemýšlela jsem nad tím, kolikrát jsem se možná i já zachovala stejně jako ti lidé na letišti. Kolikrát jsem si o někom něco myslela jen proto, že vypadal jinak, měl obyčejné oblečení nebo si nesl starý batoh.
Možná jsme všichni trochu naučení hodnotit druhé podle vnějšího obrazu. Jenže tím přicházíme o tolik krásných příběhů, které se skrývají pod povrchem.
Až zase někdy poletím
Asi si ten kufr vezmu znovu. Ne proto, že bych chtěla někoho provokovat, ale protože mi připomíná, že skutečná hodnota se nepozná podle lesku plastu nebo loga značky.
Můj muž se po přistání usmál a řekl, že příště si ten kufr zaslouží speciální nálepku „veterán cestování“. Možná ji tam opravdu dám. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. Abych nezapomněla, jak rychle se svět mění podle toho, co si o vás myslí, a jak málo to ve skutečnosti znamená.
Lucie, 34 let, Brno
