Článek
Vždycky jsem mu říkala, že když bude studovat, bude mít život jednodušší než my. Jenže život si to zařídil po svém. Po maturitě si dal rok pauzu, pak druhý, a nakonec se rozhodl, že půjde pracovat. Prý potřebuje praxi, vydělávat si sám, být nezávislý. Rozuměla jsem tomu, i když mě to mrzelo. Myslela jsem, že se k dalšímu studiu třeba jednou vrátí. Jenže místo toho nastoupil do továrny na okraji města.
Výplata, která mě zaskočila
Jednoho dne přišel domů, celý unavený, ale spokojený. Položil na stůl výplatní pásku a řekl: „Takhle vypadá realita, mami.“ Sedla jsem si, podívala se na čísla a chvíli jsem mlčela. Čekala jsem, že se mi pochlubí, kolik si vydělal, že budu mít radost, že se mu daří. Jenže mě spíš zamrazilo.
Na pásce svítilo něco přes dvacet tisíc korun čistého. Dvacet tisíc za dvanáctihodinové směny, někdy i v sobotu. Stála jsem tam s tím papírem v ruce a přemýšlela, jak z toho má vůbec vyžít. Nájem, jídlo, doprava, oblečení, všechno dohromady je přece víc. Jak to může stačit?
Práce, která bere sílu
Syn mi popisoval, jak to tam chodí. Že směny jsou těžké, že se sotva stíhá najíst, že se práce opakuje, až má pocit, že ztrácí rozum. Vyrábějí díly do aut, stojí u pásu, dýchají prach a hluk, a vedoucí pořád tlačí na výkon. Každý den stejné pohyby, stejný rytmus, žádná radost, jen únava.
Když jsem ho poslouchala, svíral se mi žaludek. Můj kluk, který měl tolik plánů, najednou zní zlomeně. A to má teprve pětadvacet. Když se vrací domů, je bledý, tichý, bez chuti k jídlu. Jen sedí, kouká do zdi a říká, že si zvykne. Ale já vím, že to není práce, na kterou by se dalo zvyknout. Je to přežívání.
Mladí lidé, kteří ztrácejí naději
Často slýchám, že mladí se nechtějí snažit, že jsou líní a zhýčkaní. Jenže když vidím, jak tvrdě dře a co za to dostane, říkám si, že problém je někde jinde. Jak má mít motivaci, když mu po zaplacení všeho zůstane pár stovek? Když si nemůže dovolit ani víkend pryč, ani návštěvu kina bez počítání každé koruny?
Sama si pamatuju, že když jsem byla v jeho věku, nebylo to jednoduché. Ale aspoň jsme věřili, že to má smysl. Že když se člověk snaží, jednou se to vrátí. Teď mám pocit, že tahle naděje se ztrácí. Že mladí lidé dělají všechno správně a přesto se nedostanou dál. Pracují, snaží se, a pořád stojí na místě.
Co jsme jim vlastně zanechali
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to bolí. Vyrůstali jsme v době, kdy se říkalo, že poctivá práce je základ. Že kdo maká, ten se má. Ale realita dneška tomu neodpovídá. Když člověk vidí, že si manažer za měsíc vydělá tolik, co dělník za půl roku, těžko se věří v nějakou spravedlnost.
Nejde jen o peníze. Jde o to, že mladí lidé ztrácí víru. Když vidí, že se nedá ušetřit, že vlastní bydlení je sen mimo jejich možnosti, že životní úroveň klesá, zatímco nároky rostou, rezignují. A to je možná to nejhorší. Ta apatie, která přichází, když už nemáte sílu bojovat.
Nechci, aby se smířil
Syn mi tvrdí, že je to jen dočasné. Že si vydělá, nabere zkušenosti, a pak se posune dál. Ale někdy se na něj dívám a bojím se, že si na ten systém prostě zvykne. Že ho ta rutina pohltí, že se přestane snažit o víc, protože to bude jednodušší.
Říkám mu, ať se zkusí přihlásit na nějaký kurz, že svět se změnil a dá se uspět i jinak než v továrně. Jenže když přijde po směně domů, sotva se udrží na nohou. A já chápu, že nemá energii na nic dalšího. Není to lenost, je to vyčerpání. Takové, které vás pomalu vymaže.
Doba, která bere chuť žít
Když jsem viděla tu výplatní pásku, nebyla to jen čísla. Byla to zpráva o tom, jaký je svět kolem nás. Svět, kde mladý člověk dře dvanáct hodin denně a i tak má problém zaplatit nájem. Kde se z práce stává přežívání, ne zdroj důstojnosti.
Nemůžu se zbavit pocitu, že jsme to někde ztratili. Že jsme dovolili, aby se z hodnoty práce stalo něco bezcenného. A přitom to všechno stojí právě na těch lidech, co každý den vstávají ve čtyři ráno, aby v továrně rozjeli stroje, které pak vydělávají jiným.
Dnes vím, že ten papír, který mi ukázal, byl víc než výplatní páska. Byl to obraz celé jedné generace, která maká, ale nikam se neposouvá. A já, jako matka, se jen můžu dívat a doufat, že to jednou bude jinak. Že přijde doba, kdy si i obyčejný člověk bude moct dovolit žít důstojně, ne jen přežívat.
