Článek
Jenže pak to přišlo. Pátá třída a s ní matematika, která se změnila z počítání jablíček na nesrozumitelné sloupce, zlomky, násobky a úkoly, u kterých i mně – dospělé ženě se dvěma vysokými školami – tuhla krev v žilách. Syn začal nosit horší známky. Nejprve čtyřky. Pak trojky, které rychle klesaly. A jednoho dne přinesl papírek se slovy, která mnou otřásla: „Propadá z matematiky.“
Ne že bych ho podezřívala, že se neučí. Snažil se. Jenže pokaždé, když jsme spolu sedli k příkladům, vydržel pár minut a pak se vztekl, zavřel sešit a měl slzy v očích. „Já tomu prostě nerozumím,“ opakoval. A já už nevěděla, co s tím. Učebnice mu nepomáhaly. Vysvětlování ve škole prý nestíhal. Doučování jsme si v té době finančně nemohli dovolit. A mě začínala svírat panika. Ne kvůli známkám. Ale kvůli tomu, co jsem viděla v jeho očích. Jak se začínal bát chyby. Jak si přestal věřit. Jak se v něm pomalu usazovalo přesvědčení, že „on na matiku není“. A to mě bolelo nejvíc.
Jedno odpoledne jsem si sedla k počítači a začala hledat. Ne články o tom, že matematika je důležitá. Ne seznamy učebnic. Ale něco, co by dítěti opravdu pomohlo pochopit látku jinak. Líp. Pochopitelně. Lidsky. A pak jsem narazila na web, o kterém jsem tehdy nikdy neslyšela. Byl to portál, kde dobrovolníci – učitelé, studenti, někdy i rodiče – tvoří a sdílejí interaktivní cvičení. Všechno zdarma. Bez registrace. Bez reklam. Jednoduše, přehledně, po jednotlivých ročnících a tématech. A já si řekla, že to zkusíme.
První večer jsme spolu vyřešili tři jednoduché úlohy na násobení. Byly tam animace, zvuky, barevné prvky. Když odpověděl správně, počítač ho pochválil. Když se spletl, ukázal mu proč. Ale bez výsměchu. Bez červené čáry. Bez pocitu, že je špatný. A já jsem viděla, jak se mu pomalu rozjasňuje obličej. „Tohle je fakt lehký,“ řekl. A já věděla, že jsme na správné cestě.
Začali jsme u toho sedět každý večer. Ne dlouho. Patnáct minut. Pak půl hodiny. Některé úlohy dělal sám, jiné jsme procházeli spolu. Pomalu se vracela jeho jistota. Začal sám otevírat sešit a hledat, co ještě neumí. Ne proto, že by musel. Ale protože chtěl. A já jsem pochopila, že celý problém nebyl v tom, že by mu matematika „nešla“. Ale v tom, že ji potřeboval pochopit jinak. V jiném tempu. Jiným způsobem. A hlavně s vědomím, že chyba není konec světa.
Začal se zlepšovat. Učitelka si toho všimla. Pochválila ho. A jeho to nakoplo ještě víc. Opravil si testy, začal nosit dvojky, pak jedničky. A na konci roku přišel domů s vysvědčením, na kterém u matematiky stálo „výborný“. Měl ho přilepené na lednici celé léto. Ne kvůli známce. Ale kvůli tomu, co pro něj znamenala.
Dneska už je na druhém stupni. A matika je jeho nejoblíbenější předmět. Ano, čtete správně. Dítě, které kdysi propadalo, si dnes dělá příklady navíc, protože ho baví. A já vím, že bez té jedné stránky na internetu bychom dnes byli úplně jinde.
A proto tohle píšu. Pro všechny rodiče, co si myslí, že už vyzkoušeli všechno. Co mají pocit, že jejich dítě prostě „nemá na čísla“. Co cítí, jak z dětí mizí chuť se snažit, jen kvůli tomu, že jim něco nejde hned. Možná jim jen chybí jiný přístup. Jiná forma. Možnost zkoušet, chybovat a nechat si věci vysvětlit bez tlaku.
Ta pomůcka je dodnes zdarma dostupná. Funguje online, nic se nemusí instalovat. A hlavně – dává šanci. Ne jen dětem. Ale i rodičům, kteří chtějí pomoct, ale nevědí jak. A když se dívám na svého syna, který dneska vysvětluje zlomky svému spolužákovi, který si s nimi neví rady, vím, že to všechno mělo smysl. Protože nejde o matematiku. Jde o to, co v dítěti zůstane. A někdy je ten největší dar právě to, že mu dáte zpátky víru v sebe. Jen díky jedné jednoduché stránce, která přišla ve správnou chvíli.
